Příběh je podle pravdy, malounko upravený a přihodil se v létě 2012. Publikoval jsem ho tenkrát na blogu Lidových novin, kde jsem byl po nějakou dobu big blogerem.
SOBOTA 16. ČERVEN 2012 01:10
V pozdním odpoledni, stále ještě zalitým slunečním svitem, sleduje Karel hemžení lidiček, sám v očekávání konce pracovního týdne. Opřený loktem o parapet, přivírá oči jako nějaký velký kocour, mžouraje přes dvojité okenní tabule do ostrého jarního slunce. Příjemný pocit hřejivých paprsků, laskajících jeho pobledlou tvář, přeruší unavený hlas sekretářky.
„Karle, volá nějaký pán z Ústí nad Labem. Rád by si na sobotu domluvil prohlídku těch bytů v Bláhovicích. Vezmeš si to? Martin je ještě v terénu a Petr je už doma. Má nějakou akci.“
„Tak mi to sem hoď, Maruško, nějak to vyřídím. Abych řekl pravdu, těšil jsem se na poklidný závěr. Vždyť už je skoro šest a my tu při pátku pořád ještě strašíme jako nějací pitomci. Potom už ale pomažeme rychle domů!“
Ve sluchátku telefonu to krátce zachrastí, jen tak lehce, jako když někdo nechtěně zavadí nehtem o tvrdý povrch. Vzápětí se ozve zvučný, trochu zvláštní hlas, připomínající ozvěnu z temného kouta hřbitovní krypty.
„To je realitka? Chceme ty byty. Zítra se přijedeme podívat. Peníze dáme dohromady.“
„Dobrý den, Pastorek. Kdo volá prosím, a jaké byty máte na mysli?
Karel je zkušený makléř. Podobných telefonátů vyřizoval za dobu svého působení u firmy bezpočet, nicméně tuší, kdo v tuto pozdní dobu, kdy lidé již dávno houfně odjíždějí někam na víkend, volá. Vlastně na poslední chvíli otravuje.
„Horvát z Ústí nad Labem. Máme zájem koupit ty byty. V těch Bláhovicích, čtyři plus jedna celkem čtyřikrát. Máte je ještě volné, ne? Díval jsem se na internet. Je to daleká cesta a sobota je dobrá. Pro nás. Přivezeme hned peníze, ale chceme je vidět. Budete nás čekat?“
Pátek, svátek, nedá se nic dělat. Náš zákazník, náš pán. Jsou přece profíci a nelze jinak. Karel ví, že tam pojede zítra v sobotu. A ty Romy nebude v žádném případě odmítat. Firma má jasný kodex. Jsme tady pro všechny a bez výjimky. Žádné kastování, upřednostňování ani diskriminace. Ze zkušenosti však ví, že je to velký problém. Romy nikde nechtějí. O českým rasismu ví své. Je mu z toho často na nic.
„Pane Horvát, budu vás čekat v 11 hodin dopoledne. Vyhovuje?“ Karel sdělí místo schůzky a upřesňuje detaily.
„ Přijedeme. Máme pět aut. V každým čtyři lidí. Chceme z toho kraje pryč a Vysočina se nám líbí. Děkuji.“
Každý z nás má v sobě malého hnusného rasistu, přemítá Karel. U někoho povyrostl více, u jiného vyrostl ve zrůdnou příšeru. Ti lidé nechtějí mít nic společného s cikány ani s barevnými.
„Žádné cikány, Asiaty, Araby, černochy a ani barevné nechceme. Kontaktujte pouze bílé! Jiné nevoďte!“
Takové příkazy slyší Karel od svých klientů, kteří pronajímají byty v Praze v poslední době stále častěji. Ne jinak je tomu i v jiných městech. Jde o zvláštní forma hnusu a jakési nastavené zrcadlo současné české společnosti. Pokřivené společnosti egoistů, sobců a velkých či menších zlodějů. Lidí, kteří za málo práce požadují hodně peněz a vysokou kvalitu spotřeby. Často bez vlastního přičinění. Též však samozřejmě lidí slušných, pracovitých, empatických a krásných duchem. A také lidí, kteří chtějí a umějí pomoct jiným a nic za to nepožadují. Těch je však dnes u nás, jak se zdá, zatraceně málo. Bohužel.
Pro Karla je to někdy utrpení a trauma, když se ozve někdo z romské menšiny a projevuje zájem o pronájem bytu.
„Víte, jsme Romové, jestli by to nevadilo. Umíme dobře česky a práci máme. Nemůžeme nikde nic sehnat. Jsme ale slušní lidé…“
Nedávno mu volala dobrá známá a orodovala za jednu mladou romskou rodinu. Chtěla sehnat bydlení pro čtyřčlennou rodinu.
„Je to slušný Rom a dělá v partě s mým manželem. Můžu se za něj zaručit. Ten pitomý český rasismus funguje naprosto dokonale. On vydělává přes dvacet tisíc čistého, ale žádný Čech mu nechce k bydlení nic pronajmout. Bydlí s manželkou a dvěma dětmi na zavšivené ubytovně v jednom pokoji a nic lepšího nemůže sehnat. Pomůžeš nám?“ Karel si nedělá žádné iluze. Jsou Romové slušní a jsou mezi nimi darebové. Zrovna tak jako mezi majoritní části společností. V tomto ohledu nemá s Romy vůbec žádný problém.
Sobotní den je skutečně povedený. Sluníčko se roztomile usmívá z dokonale modré oblohy a radostně si pohrává s paprsky. Pak je posílá do tisíců nastavených tváří kdesi tam hodně daleko pod sebou. Neodolatelně vybízí k procházce rozkvetlou jarní krajinou. Venku je krásných 24 stupňů.
Před jedenáctou hodinou, v tričku, starých džínách a v pohodlných keckách, očekává Pavel romskou delegaci. O nic nejde. Scénář sice přesně nezná, ale tuší, co se stane. Sled událostí si dovede představit. Vesnička je v čilém pohybu, nikdo si nemůže dovolit jen tak zahálet. Přes den jsou lidé v práci, o víkendu pracují na svém.
O plánované prohlídce Karel ještě v pátek informuje majitele bytovky. Pak si vyžádá přítomnost jejich zástupce s klíči od jednotlivých bytů. Je to jakési transformované zemědělské družstvo. Něco po jedenácté hodině přijíždí na smluvené místo avizovaných pět osobních vozidel. Dvě zánovní audiny, jedno velice pěkné BMW a dvě starší ojeté Mazdy.
Z vozidel vystupují jeden po druhým muži odění do tmavých obleků s bílými košilemi a viditelně povolenými kravatami. Saka rozepnuta, polobotky se lesknou, že by mohl jeden závidět. Hned vedle, z černého BMW, vystupují dvě romské princezny. Na sobě mají jen tak letní šatičky s pestrobarevným veselým motivem a odlehčenými ramínky. Make up svědčí o vkusu a citu pro detail. Na čele a skráních vkusné čelenky, na nich zavěšeny desítky třpytících se drobných stříbrných penízků. Ty se pak ještě objevují v jejich dlouhých havraních vlasech. Alespoň tak to Karlovi připadalo při tom prvním kontaktním okamžiku. Evidentně jde o matku s asi šestnáctiletou dceru.
Karel civí a nevěří vlastním očím. Je mu jasné, že situaci podcenil. Jde jim naproti v těch svých napůl děravých keckách a vytahaném triku. Ctí se jako ten největší blbec. To doopravdy nečekal. Kápa hned pozná podle veselého úsměvu a napřažené pravice.
„Já jsem ten Horvát, co volal a to je naše rodina. No, je trochu větší, než ty vaše.“ Poví zvesela. Otočí se a ukazuje před sebe na početnou romskou skupinu. Všem už se podařilo vystoupit z aut a právě si Karla zvídavě prohlížejí. karel zamává a všechny najednou pozdraví. Stále sice ještě není ve své kůži, ale ví, že tito lidé jeho vizáž neřeší. Považují to za jeho věc. Oni přijeli oblečeni tak, jak jsou zvyklí. Nade vše ctí svobodu vlastního jednání.
„Budu mluvit za všechny“, pronese Horvát a požádá, aby se začalo s prohlídkou bytů. Přicházejí k bytovce, kde před vchodem stojí s vykulenými očima paní, pevně svíraje v pravé ruce klíče. Karel jde s Horvátem v předu a po očku sleduje dění kolem sebe. Na zahradách se přestalo pracovat a lidí zírají, co se to vlastně u nich na vsi děje. Svou nespokojenost se nesnaží nikterak zakrývat. Zcela jasně a zřetelně slyší některé hlasy.
„ To snad ne, přijeli cikáni a chtějí ty byty!“
„ Podívejte se na ně, jaké mají bouráky.“
„ Proboha, jen ne žádné cikány!“
„ Ví o tom starosta?“
Další komentáře už Karel raději neslyší. Scénář, který tušil, byl totiž napsán daleko dříve, než do vesnice nějaká romská návštěva dorazila. Tam, do těch hlav lidí, byl implantován již dávno před tím. Už za bývalého režimu a teď v novém demokratickém systému ještě v masivnějším měřítku. Zapříčiněním státu, médií, extrémistů, rasistů a také vlastním předpojatým vědomím a vlastními předsudky. A také vlastním chováním Romů. Spousta z nich doposud žádné zkušenosti s Romy neměla, ale zcela jistě ví, že jejich přítomnost je nežádoucí. Vždyť všechno znají z médií a slyšeli, jaké těžké je s nimi soužití…
Prohlídka bytů po hodince skončí. Přestože byty nejsou v dobrém technickém stavu a vyžadují ještě nemalé investice za účelem adaptace, Romové o ně projeví vážný zájem. Nejraději by si je okamžitě zarezervovali. Peníze si přivezli a chtěli zálohu hned složit. Těší se a radují se přitom jako malé děti.
„Musíme počkat. Nic vám neslibuji. V pondělí budeme majitele informovat a o dalších krocích vás budeme referovat. Věřím, že to všechno dopadne dobře.“
Karel cítí, že nejedná upřímně, ale na druhé straně ví, že jim nemůže nic slibovat. Je to prekérní situace a značně se mu uleví, když delegace nasedne do aut a pomalu se rozjede tam, odkud přijela. Přesto ho napadne myšlenka, že by tímto prodejem mohli konečně realizovat provizi firmy. Vždyť ty byty bez jakéhokoliv většího zájmu nabízejí poměrně za vysokou cenu již 7 měsíců. A majitelé odmítají cenu bytů snížit.
V pondělí v 9 hodin ráno zvoní v kanceláři telefon. Karel sedí na svém místě, kontroluje emailovou poštu a dopíjí espreso s mlíkem. To mají na firmě moc dobré a vždycky, když přijde do práce, neodolá a moc se těší. Taková krásná vzpruha po ránu.
„Karle, máš telefon, volá předseda družstva z Bláhovic. To bude určitě kvůli těm bytům, jak jste byli v sobotu. A pozor, pán není zrovna příjemně naladěn.“ Sekretářka vzápětí přepojuje hovor.
„ Co to mělo v sobotu znamenat? Co jste to přivedli za lidi? Celý víkend mě sousedé bombardovali, že žádné cikány ve vsi nechtějí. Musel jsem jim slíbit, že ty byty neprodám.“ Předseda se zalyká hněvem a rozhořčením. Karel v klidu dopíjí svou kávu a ani nehne brvou. Věděl, že ten telefonát přijde, ale netušil, že tak zavčasu po ránu.
„Žádný černý nám sem netahejte!“ Takový tady nechceme. A tu smlouvu s vaši kanceláři okamžitě ruším. Klidně pošlete fakturu na smluvní pokutu. Nenechám se od sousedů zlynčovat!“ Křičí předseda transformovaného družstva a práskne telefonem.
Než se Karel stačí rozkoukat a vydýchat nápor negativní energie předsedy družstva, zvoní telefon podruhé. Teď si ho bere sám, aniž by čekal na sekretářku. Tuší, kdo to volá a pociťuje malé zadostiučinění. Teď to bude telefonát za peníze. Konečně prodají tu 10 let prázdnou školu, kterou doposud neúspěšně nabízeli obci k odkoupení. Skutečně se nemýlí. Volá starosta obce Bláhovice.
„Pane Pastorku, tak tu školu koupíme a už se dále o ceně nebudeme dohadovat. Můžete připravit kupní smlouvu. Před chvíli jsme věc projednali na mimořádném zastupitelstvu obce, které jsem musel ráno na žádost zastupitelů okamžitě svolat.“ Pak se na chvíli odmlčí, nadechne se a pokračuje.
„Členové zastupitelstva koupi školy jednohlasně schválili. Dovedete si představit co by se stalo, kdyby tu školu koupili cikáni a najednou by se jich tady objevilo 80?“
K.Ž.