Kdo by chtěl pracovat bez smlouvy a riskovat, že bude dělat zadarmo? Že nedostane zaplaceno a ostrouhá? Takové lidi neznám. Tedy pro případ, že si nemůžou vybrat.

Pokud nemají na výběr a na práci bez smlouvy přistoupí amen s nimi. Když jsem v realitách začínal, často mi nic jiného nezbývalo. To se datoval konec devadesátek. Konkurence nabyla až tak velká, ale situace na trhu byla úplně jiná, než je dnes. Nabídka převyšovala poptávku. Zpočátku fungovaly přvážně malé realitky. Celý realitní byznys se pomalu dával do pohybu a  postupně se legislativně profiloval. Stát tomu dával volnost, tu práci mohl dělat snad každý. Ale uživit se v branži nebylo vůbec snadné a nikomu bych to dnes nepřál.

Majitelé si v mnoha případech prodávali nemovitost sami, občas byli ochotni prodej svěřit více kancelářím. Zpravidla bez zprostředkovatelské smlouvy. Proč by se měli někomu vázat, když je k tomu trh nenutí? Výhoda byla na jejich straně, ale k tomu se dostanu.

Trh začal dávat smysl, až když ho postupně začaly ovládat zahraniční řetězce. Byl jsem u toho a  pár nabídek dostal. Pro Tábor a dokonce i pro Prahu, kde jsme  v roce 2007 otevřeli druhou kancelář. Nechtěl jsem. Podstatnou část svého dospělého života jsem musel „poslouchat“ lidi, o kterých jsem z odborného a lidského hlediska často pochyboval. Když jsem dostal svobodu, nechtělo se mi už vůbec na nikoho vázat, ani vydělávat na jiné. Paušál pro americkou centrálu a procenta z obratu pro centrálu tuzemskou. Kdepak, nezlobte se, to není nic pro mě.

Když jsem tehdy někdy před dvaceti lety dostal první smlouvu na exkluzivní prodej, skákal jsem radostí do stropu. Ale žádná garance, že nemovitost úspěšně prodáte. Pouze dobrý pocit, že vás na konci jen tak nikdo nenapálí. Možná ano, ale pak tady máte pro soud úžasný papír. A to nebylo málo. Praktiky některých typů lidí byly stále dokola stejné. Nedali vám smlouvu a pak se buď  handrkovali o výši provize nebo vám nechtěli za práci dát vůbec nic. Zpravidla to bohužel byli takoví ti známí. Vy investujete do prezentace peníze, čas, vyvíjíte úsilí, cestujete, děláte prohlídky a pak nic?

Poprvé, bylo to někdy v roce 2003, mě oblafnul chlápek z Tábora, kterého nebudu samozřejmě jmenovat. Prodával chalupu v Chýnově. Na všem jsme se domluvili, jen na té písemné smlouvě ne. Prý si budeme věřit, přece se známe. Kolikrát jsem to klišé později slyšel? Ani si už nepamatuji. Ale dost často. Měl jsem dostat provizi okolo 20 tisíc, tak nějak si to pamatuji. Tenkrát to nebyly vůbec špatné peníze. Asi po týdnu, kdy nabídka visela na nejsledovanějším serveru realit a já mezitím nemovitost ukázal jednomu chlapíkovi, mě vlastník kontaktoval, že už se mnou prodávat nechce. Prý už kupce má, sám za ním přišel. A jak to dopadlo? Ano, měl toho chlapíka, kterému jsem nemovitost před pár dny předváděl. Oba se znali a už při prohlídce to bylo jasné, když tak na sebe nenápadně koukali. Ústní dohoda je sice právně platná a svým způsobem i závazná, ale je vám to stejně naprd, když nemáte hmatatelný důkaz.

Těch a podobných případů jsem zažil za ta léta spoustu a naše kancelář tak přišla o nemálo peněz. Odhadoval bych to někam až k tři čtvrtě milionu. Ano. Bohužel.

Povyprávím o jednom z dalších filutů.  Pán dříve bydlel a pracoval v Táboře, pak se někdy v roce 2006 přestěhoval do Prahy a v krčské nemocnici Thomayerce dělal hlavouna přes zásobování. Znali jsme se velice dobře z Tábora, často jsme si zašli na pivko a potkávali se v sauně. Pak se z rodinných důvodů potřeboval přesídlit do místa rodiště někde ve Středočeském kraji, kousek za Prahu. Potkali jsme se v sauně v Táboře a když zjistil, že v Praze provozujeme kancelář, „slovo dalo slovo.“  Zakázku prodeje (převodu) družstevního bytu jsem k mé nemalé radosti dostal, bohužel to opět nebylo černé na bílém. A podobný scénář. Když jsem byt naprezentoval na web a začal nabízet a pak přivedl na prohlídku dva zájemce, dostal jsem textovku, že už byt není na prodej. Prý si zajistil kupce sám, oznámil mi pak na mé naléhání do telefonu. Nebyl až tak velký problém zjistit, že byt koupil druhý z těch zájemců. Přišli jsme jen tak o 300 tisíc. Byty v Praze jsou násobně dražší než v Táboře. A tomu odpovídá i výše provize. Platilo to tenkrát, platí to i dnes.

Zmíním ještě další podobné případy. Jsou svým způsobem pikantní. Ten poslední mě dostal dokonce až k soudu.

První. Rok 2012. Manželé pocházeli z Prahy a nějaký čas už bydleli v Táboře. Provozovali herny s automaty. Tam se pracovalo hlavně v noci a nad ránem. Často mi odpoledne ospale u kávy říkali, my nic jiného neumíme, jen ty herny. Vykali jsme si, až takovými kamarády jsme se nestali. Původně chtěli něco koupit v Táboře. Ukázal jsem jim jeden zajímavý podkrovní byt, ale vzhledem k jejich požadavku na zřízení terasy do dvorku, byla koupě nereálná. Pak se mi na čas někam ztratili. Asi po necelých dvou letech se mi pán manžel telefonicky ozval. Teď prý provozují menší hernu v Černovicích a bydlí opodál v nějaké vsi. Jestli bych nepřijel, nepodíval se a pak jím dům nepomohl prodat. Budou se vracet do Prahy. Nechtějí se sami o prodej starat a o mě ví, že v realitách jsem kovaný. Proč ne? Rozjel jsem se na ves a nemovitost podrobně prošel a načetl. Udělal jsem si i nějakou fotku. Pak jsme se šli pobavit o podmínkách prodeje. Samozřejmě, že je především zajímala kupní cena. Pohostili mě kávou a kouskem nějaké buchty. Místo to nebylo špatné a dům v poměrně pěkném stavu. Bylo vidět, že do něj nějakou tu kačku nasypali. Bude se prodávat dobře, potěšil jsem manželé nejen svou chválou, ale také cenou, kterou jsem jim následně doporučil. Když jsem nastolil téma zprostředkovatelské smlouvy, začali se ošívat. Moc se jim do toho nechtělo a už vůbec ne podepsat smlouvu exkluzivní. Tam jsem poprvé použil větičku „Promiňte prosím, ale bez smlouvy to nepůjde.“ Nakonec prý tedy jó. Ať ji co nejdříve připravím a pošlu do emailu. Chtějí začít prodávat co nejdříve. Tak super, povídám si pro sebe při cestě nazpátek. To mi ještě před tím oba nezapomněli popřát šťastný návrat do Tábora. Ale chyba lávky. Když jsem byl pár kiláků před Táborem, zvoní mobil. Pán manžel na drátě. Prý se mi oba moc omlouvají, ale nic už prodávat nechtějí. Že si to rozmysleli a nějaký rok tam ještě pobudou. No, co k tomu říct? Příběh ale ještě nekončí. Píše se tuším rok 2014? Rád sleduji Zděňka Pohlreicha, je to můj oblíbený kuchář a šoumen. Koukám na sérii Ano, šéfe, tentokráte z Řetenic u Kašperských Hor. Penzion Rosa. A ejhle, kohopak tam nevidím. Pána z Prahy! Starého známého od Černovic, jak tam v červené kuchařské čepici pláče nad rozlitým mlékem. Až mi ho přišlo líto. Tak k tomu potřebovali tu investici. Samozřejmě že si ten dům prodali sami, jen potřebovali vědět za kolik.

Druhý a třetí. Ty příběhy jsou někdy z roku 2005 a 2010. Budu stručný. Oba klienti byli na tu dobu hodně bohatí. Prodával jsem dům na Strkově v Plané nad Lužnicí. Byl to dům, který majitel koupil levně někdy v devadesátkách. Koupil ho na kšeft. To již byl vlastně druhý dům, který jsem mu takto prodával. Řezníci a zelináři po převratu peníze měli. Říkalo se to. Nebylo tenkrát složité nakoupit levně. Dům šel pryč rychle i bez smlouvy, kterou jsme neměli sepsanou. Prý už jsme spolu jednou prodali a tak si věříme. Tentokráte se sešli tři zájemci. Ten nejvíc prachatý mi nabídnul o 200 tisíc více, než byla prezentovaná kupní cena. Jestli prý ho dostane, je padesátka z té dvoustovky pro mě. Ať prý to řeknu majiteli. Ten byl nadšený. Vlastně jsem mu přinesl o sto padesát tisíc více. Nebo snad dokonce o dvě stě? To druhé tenkrát byla pravda. Proč prý by mi měl něco dávat ze svého? Nedal mi dokonce ani sjednaná procenta z těch peněz navíc. Naštěstí šlo jen o osm tisíc. A zase ta smlouva!

Okolo roku 2010 jsem pomáhal prodávat krásnou vilu nedaleko Prahy. Tenkrát za vyšší miliony. Dvě desítky to byly. První zájemce složil rezervační poplatek s tím, že námi požadovanou výši rezervace nechce akceptovat. Na oplátku nabídnul kratší dobu rezervace, než bylo obvyklé. Pokud prý si peníze do 14-ti dnů nesežene, počítá s tím, že o těch složených dvě stě tisíc přijde.

Po čtrnácti dnech si naše kancelář s vlastníkem rozdělila částku v poměru 1:1. Takový byl zvyk.

No a jaká byla pointa? Když jsme zrealizovali transakci a prodali skutečně tomu, kdo peníze měl, obdržela naše kancelář informaci, že se naše provize ponižuje právě o tu částku, kterou jsme obdrželi v rámci smluvní sankce. A bylo to. Smlouvu jsme sice měli, ale s takovými klienty není radno se dohadovat. Tenkrát byl můj odhad správný.  Konec konců, pak jsme s nim ještě prodávali menší vilku na Libuši. Tam už proběhlo vše podle domluvy.

Čtvrtý. Příběh plný pokrytectví. Není tomu až tak dávno, snad 5 let? Sedím na náměstí pod Žižkou a přijde ten známý, co má na Starém Městě poměrně velký dům, spíše více budov okolo  docela velkého nádvoří. Ve dvou ulicích. Prý není spokojený s realitkou, která mu v jedné té budově pomáhá pronajímat celé patro. Dům znám, vím o co jde. Patro má poměrně velkou plochu a tvoří ho jedna obrovská místnost s nějakým menším zázemím. WC, umývárna a tak. Měsíčně za to chce 20 tisíc bez služeb spojených s užíváním prostor. Chci smlouvu, ale on že ne. Nemá prý ji ani s tou realitkou. V té době vlastně nic moc k nabídce nemám. Jen byt 2+1 k pronájmu  v sousední ulici. V nabídce to visí už nějaký týden bez odezvy. Tak to ač nerad beru. Dám ti dvacet tisíc, on na to. Dobrá, dobrá, říkám si v duchu a nemám z toho kšeftu žádný dobrý pocit. Ale každý tisíc dobrý. Tentokráte větička „Promiňte prosím, ale bez smlouvy to nepůjde,“ k mé škodě, z mých úst vyslovena nebyla.

Šlo to ráz na ráz. Hned napodruhé se mi ozvala paní z Českých Budějovic. Podle hlasu mladší ročník. Domlouváme termín. K mému překvapení dorazila velice pohledná Vietnamka okolo třiceti. Nebývá zvykem, abyste potkali poměrně vysokou Asiatku s půvabnou tváří a veselým kukučem. A s perfektní češtinou. Tak ta se musela určitě narodit už v Česku. Původně jsem si myslel, že to je Číňanka, ale po vzájemným představení jsem byl v názoru opraven.

Společně s majitelem jsme procházeli prostory a slečna představovala svůj podnikatelský záměr zřídit si vlastní prodejnu oděvů s krejčovskou dílnou a salonem. Říkám si, to je zajímavý záměr v těchto končinách, kde Vás pomalu nikdo nenajde. A ty peníze co to bude stát. Že by obyčejnou vietnamskou tržnici nazývala salonem? To je její věc, byla moje poslední myšlenka, než mi zazvonil telefon. Omlouvám se a zhruba 10 minut jsem mimo dění. Okem pozoruji, jak dvojice spolu živě komunikuje. Pak se vrátím a už je vše vyřízeno. Slečna  si to rozmyslí a dá mi vědět zítra dopoledne. Prohlídka skončila. Ještě jdeme kousek společně a potom se rozdělíme. Zhruba za půl hodinu mi volá majitel. Hele, nech to být a už se o to nestarej! A copak, že by starý známý trik? Neřeš to a já ti dám 10 tisíc. Ozvu se ti. Co na to říct, že? Tak jo, ale vím, že tentokráte určitě ostrouhám. Nemám smlouvu!  Kašlu na to a věnuji se té druhé nemovitosti. Za pár dnů mě kontaktují Vietnamci, že budou mít práci ve vietnamském bistru někde na Sojčáku. Budou bydlet dva. Přijeli, ofotili jsme cestovní doklady a povolení k pobytu. Společně s majitelem bytu podepsali připravenou nájemní smlouvu a oni dostali klíče. Naše kancelář inkasovala provizi za zprostředkování pronájmu.

Zhruba dva měsíce se nic nedělo. Pak se u mě jednoho dne  v kanceláři zastavil kamarád, že jde okolo. Dáme tedy pokec. Jeho syn je policajt a v průběhu rozhovoru mi dává zajímavou informaci. Na Starém Městě prý objevili v nějaké ulici tajnou pěstírnu konopí. Trávy, jejíž pěstování nebylo v souladu s naší legislativu. A kdepak to bylo? No je to v šetření a ještě to  není oficiální. A pak to pustí. Zamrazí mě, když mi řekne ulici a ten objekt, kde to vyčenichali. Vlastně to vyčenichal E.ON, který zaznamenal na odběrném místě podezřelý skokový nárust odběru proudu a informoval policii. Začíná mi to docházet a dávám si věci dohromady. Počkej chvíli, něco mě napadá a volám pronajímateli bytu. Toho bytu, který pronajal před nedávnem Vietnamcům. Ptám se, jestli je všechno v pořádku a co nájemníci? Člověče, něco se děje. Sousedé mi volali, že se před dvěma dny ve spěchu odstěhovali a na chodbě nechali nějaký nepořádek, když tahali po schodech nějaké velké krabice.  A nemají zaplacený poslední nájem. Vyslovuji kamarádovi své podezření a spěchám za ním do bytu, když on mezitím přijel. Byt jsme otevřeli komisionálně bez klíčů rozbrusem. Byt prázdný, vystěhovaný, na zemi rozsypaná hlína a místy se povalují malé rostlinky marihuany. Pěstovali i tady.

Mé předvolání na policejní stanici netrvalo dlouho. Osobně za mnou dorazil sám policejní komisař a požádal mě, abych byl za svědka. Za tři dny jsem byl jako svědek u výslechu. Šlo to rychle a za dalšího půl roku už jsem stal před soudem. Povyprávěl jsem story okolo pronájmu patra v domě známého a o těch dvou vietnamských chlapících. Ta slečna se totiž tenkrát po rozchodu na oko,  hbitě vrátila zpátky za tím mým známým majitelem a na užívání prostor se pak domluvili beze mne. Jak vidno, měli k tomu důvod. Ti dva nájemníci pak měli za úkol pěstírnu konopí obhospodařovat. Žádná práce v bistru! Mým hlavním úkolem u soudu bylo slečnu identifikovat. Stála tam se svým právním zástupcem a byla krásná. To mi však nebránilo v tom, abych na ni neukázal. Pak mě soudce propustil. Kromě znechucení z podrazu toho mého známého  k ničemu horšímu nedošlo. Ten pán, kterého dodnes potkávám na ulici minimálně dvakrát týdně, mi nikdy těch slíbených deset tisíc nedal. Navíc se pokaždé tváří, jako kdyby mu nadloubali volem. Samozřejmě, že mě nezná. Ale to je jeho věc, tak to zkrátka je.

Dnes je situace jiná. Už jsem se poučil a navíc jsem v jiné pozici.  Pokud někdo nechce pochopit význam oné věty „ Promiňte prosím, bez smlouvy to nepůjde“, tak ať si pomůže sám. Nedbám, že přijdeme o kšeft. Za ta léta na realitním trhu jsme si vybudovali takovou silnou pozici, že si odmítnutí můžeme v poklidu. dovolit. Vždy  pak přijdou jiné zakázky a nezřídka ještě zajímavější.