Někde v předchozím blogu jsem se zmínil, že se o mě tak trochu otřel bulvár, ale nic moc. Když pracujete pro celebrity, tady pro malíře Kristiána Kodeta, jste v tom namočení hned. Tentokráte jsme prodávali poloroubenku v Chýnově u Tábora.

O tom, jak jsem se s uznávaným malířem seznámil a jak jsme spolu prodávali „Muzeum tří generací Kodetů“, se můžete dočíst v prvních dvou příspěvcích. My jsme toho totiž prodávali ještě trošku více a také něco sháněli. Strávili jsem spolu hodiny a hodiny času a také povídali a povídali. Teda já ani moc ne. Hlavně Kristian. Nutno podotknout, že jsem si některé historky ani nechtěl pamatovat, spousta jich byla pikantních, lechtivých a hodně také osobních a rodinných. U vína nebo dobrého jídla se to dobře povídá, ale ještě lépe poslouchá. Také při cestování autem nemlčíte.

Znám celou anabázi jeho útěku do zahraničí, předtím o studijním pobytu ve Francii a rovněž o slavném návratu do domoviny. Slyšel jsem různé story z večírků, akcí a zpráv ze světa celebrit a spoustu dalšího. Kdybych si všechny ty jeho historky a příběhy, ale i vtipné glosy zapisoval, vydalo by to možná na více než útlou knížečku. To jsem samozřejmě neudělal a ani neudělám. Ještě jednu poznámku bych chtěl uvést: Kristian byl vždycky vynikající společník a bavič. S ním se prostě nedalo nudit.

Něco ale tady k lepšímu přidám. Nebylo tajemstvím, že tehdejší ředitel Národní galerie Milán Knížák se s Kodetem neměli rádi. Knížák Kodeta shazoval kde se dalo.  Že jako malíř je podprůměrný a neumí malovat. Odmítal cokoliv z jeho tvorby do galérie nakoupit. Pro Kodeta by to byla naopak prestižní věc a skvělé ocenění jeho tvorby. Na oplátku se pak o  Knížákovi několikrát negativně vyjádřil do médií. Že se nemají navzájem rádi, snad věděl úplně každý.  Nevraživost přetrvávala několik let. Kodeta to velice mrzelo a několikrát si mi na to postěžoval.

Někdy na podzim 2007, byla to sobota, mi Kodet radostně telefonuje.

„Člověče, přihodila se mi úžasná věc. Mám obrovskou radost! Představ si, že právě ode mě odešel Knížák. Někdo časně ráno zvoní, tak se oblíknu a běžím po schodech dolů otevřít, a představ si, kdo tam stojí. Knížák s manželkou. A že prý se mi přijel za všechno omluvit, rád by se udobřil a podíval se do muzea. No to je neuvěřitelné!“

Samozřejmě, že jsem sdílel jeho nadšení, ale mám takové divné tušení, že si to všechno tak trochu sám vymyslel.

Kodet to s bulvárem vždycky uměl a netajil se tím. Také nadával, ale často jen tak na oko. Nikdo sice nestojí o negativní popularitu postavenou na polopravdách a lžích, ale kdo ví, jak na to, neprohloupí.

„S bulvárem se musí vycházet dobře, jinak tě pomluví a znemožní. Pak máš nervy v prdeli.“ Tak nějak to Kodet říkával.

„Vždycky se jde s kůži na trh, když jsi populární, ale lepší je nedělat fóry a něco jim pustit, než je nechat slídit a psát výmysly. A když sem tam na večírku trochu ujedu a dotknu se nějaké té krásné dámy, oni si toho povšimnou a pustí to do světa. Nic se nesmí přehánět; pak mi to udělá reklamu a lidi kupují obrazy jako diví. Jednu nevýhodu to ale má. Potom se na mně manželka týden nepodívá…“

Poloroubenku jsme začali prodávat někdy na přelomu roku 2007/2008. Pamatuji si, že byla pořádná zima a na prohlídkách člověk pěkně prokřehnul. V domečku bylo pouze lokální topení, v každé místnosti jedny kamínka, zato ale stylové. Než se domeček ohřál, muselo se pořádně zatopit.

              

Kodet před tím koupil faru v Hartvíkově, kterou celou nádherně předělal na chalupu s velkým ateliérem v podkroví. Spíš na půdě. Poloroubenku v té době užívala dcera Jacqueline, ale víceméně pouze sporadicky. Tak co s ní? Stála sice na zajímavém místě vedle Bílkovy vily, ale neměla kromě zastavěné plochy jiný pozemek. Zkoušeli jsme sousedy, jestli by kousíček neprodali, ale kde pak. Kodet to tak prostě měl. Lidé mu nepřáli a záviděli mu. Tedy někteří. Se sousedem v Hartvíkově se potýká dodnes. Chalupa málem na spadnutí, poškozuje jeho venkovské sídlo, ale za žádnou cenu mu ji neprodá. Ani za trojnásobek tržní ceny. Naschvál.

Někdy koncem ledna 2008  začal psát o Kodetovi zase bulvár. Hlavně Ano! a Blesk. Ve spojení s prodejem tří spojených domů v Táboře, kde Kristian vybudoval Muzeum tří generací Kodetů a prodejem poloroubenky v Chýnově usoudili, že má finanční problémy.

„Člověče, pořád mi volají a vyptávají se, jestli nemám dluhy, když ty domy prodávám“. „Oni jsou úplně šílení.“ „Já mám přece peněz dost!“ Takhle jsem ty jeho telefonáty poslouchal a chlácholil ho. Chvíli byl vždycky naštvaný, ale pak se uklidnil. Věděl proč.

Často se mě taky vyptával, jestli jsem jim coby makléř něco nepustil. „Cos jim to zase napovídal, prý nemám peníze!“ Ale já nic takového nikdy nikomu nepovídal.

Jednou jsem měl telefonát, kdy se mi představil nějaký týpek, pravděpodobně pod jiným jménem a projevoval o prodávanou nemovitost eminentní zájem. Vyptával se docela detailně, až jsem ho začal lákat na prohlídku. To se mu ale nechtělo. Z toho rozhovoru pak vzniknulo pár vět v bulváru Ano!  A zase mi volal Kodet, protože já takový brak nekupuji.

 

Povídá: „Vyšel jsi v bulváru“ a pak se  tomu začal strašně smát.

Domeček jsme nakonec prodali ještě tehdy někdy zjara starší manželské dvojici, která v něm spokojeně žije dodnes.

Kamil Žárský