O praxi v realitách jsem uvažoval již někdy v roce 1993, když jsem se rozhodoval opustit stávající zaměstnání, ve kterém jsem se držel silou vůle takřka 20 let, a kde jsem zejména poslední 2 roky doslova trpěl. Co dělat v nové době, zvlášť pak poté, co mi mé vědomí zcela jasně napovídalo, že už žádné šéfy nad sebou nechci? Tenkrát mi proběhnul rukami časopis Podnikatel. Jeden z článků byl o nové podnikatelské činnosti v oblasti zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí. Realitní kanceláře začaly růst jako houby po dešti. V Táboře jich v této době bylo ještě pramálo, takže by se to hodilo. Bohužel, tenkrát mě obavy z kroku do neznáma vystrašily a od této činnosti odradily.
Realitní kancelář jsem „otvíral“ až v roce 2000 a doslova naskočil do rozjetého vlaku. V tom roce jsem jich v Táboře napočítal něco přes 35. Na km2 ještě více než v Praze. Pravdou je, že se tenkrát ještě řetězce zahraničních realitních kanceláří v privátních okresních městech neetablovaly. Bydlel jsem v Táboře na Starém městě, kde se kupodivu žádná konkurence nenacházela. Tady jsem rozbil svůj hlavní stan. Při mém dobrém právním povědomí jsem si se smluvními dokumenty vystačil sám. V úplně první kanceláři v 1. patře domu v Palackého ulici jsem začínal jen s mobilem a elektrickým psacím strojem. Auto ani pořádný foťák jsem neměl, mobily ještě k focení nebyly přizpůsobené. Cestoval jsem městskou hromadnou a na delší trasy mě za úplatu vozil jeden známý. Skoro rok jsem paběrkoval, sušil hubu a chodil po zastavárnách.
První větší obchod se mi podařil v listopadu 2001. Prodával jsem novostavbu rodinného domu se zahradou na Svaté Anně v Měšicích, ulice K Tůni. Výstavbu v této lokalitě tenkrát realizoval nechvalně proslulý táborský podnikatel Libor Hrubý. Už si ani nepamatuji, jak jsem se k zakázce dostal. Předpokládám, že přes někoho známého. První obchodní příležitost a hned složitějšího charakteru. Prodávající totiž požadoval výměnou menší domek na Starém městě resp. v přilehlé vilové čtvrti West End pod hradem Kotnov. Naštěstí jsem dojednal exkluzivní smlouvu s půlroční platností. To mě trošičku uklidnilo. Směnné obchody nebývají tak časté, zvláště pak ne v tak žádané lokalitě, jakou je vilová čtvrť z 1.republiky. Domek byl ve společném jmění starších manželů, kteří se přistěhovali z Prahy. Prodejní cena 2,490.000,- Kč, provize 4% z realizované ceny. Byli to velice příjemní klienti. Paní byla důchodkyně, dříve učitelka, pán bývalým zaměstnancem nějakého podniku, který realizoval výstavbu vodních děl v Africe. Byl v několika afrických zemích, vždy jako vedoucí pracovník na těchto stavbách. Dokonce si po převratu založil soukromou cestovku zaměřenou na místa, kde pobýval. Pěkně se s ním povídalo, ukazoval mi fotografie a různé suvenýry. Velice zajímavý člověk. Akce se vydařila, štěstí se ke mně přiklonilo po necelých třech měsících. Směnný obchod zastřešil JUDr. Ladislav Novotný, advokát, se kterým jsem pak spolupracoval dalších 15 let.
Nemůžu nevzpomenout na druhý velký obchod sjednaný počátkem roku 2002. Šlo o prodej většího motorestu v Předoticích v okrese Písek. Tady si dokonce vzpomínám, že mi obchod dohodil jeden vyhlášený táborský kuchař, ke kterému jsem tenkrát velice rád chodil na jídlo. On vařil, manželka pomáhala jako servírka. Sezení pouze na předchozí objednání, někdy i 2 měsíce dopředu. Na Starém městě v Táboře proslulejší podnik nebyl. Není proto divu, že měli klientelu z různých koutů republiky. Tentokráte šlo o majitele větší společnosti z Prahy. Nevím, jak se mi to podařilo, ale vyjednal jsem si exkluzivní smlouvu na 5 měsíců s provizí 6 %. Tenkrát to ještě šlo, nejbližší konkurence byla na hony daleko, někde až na třídě 9. května. Pikantní na tom pak bylo, že jsem motorest prodal přes píseckou realitní kancelář a peníze jsem měl od prodávajícího obdržet na účet v době, kdy jsem s kamarádem odjížděl na dovolenu do Chorvatska. Rezervační poplatek jsem nevyjednal, majitel prodávající společnosti to tak nechtěl. Nemohl jsem si vybírat, takové zakázky nepřicházejí každý den ani každý měsíc. Prodejní cena byla 3.700.000,- Kč. O svou velice pěknou provizi jsem musel nakonec trochu zabojovat. Několikrát jsem totiž jednateli společnosti z Chorvatska volal s dotazem, proč nejsou, ač po splatnosti, peníze na účtu. Nejdříve se vykrucoval, že je každou chvíli pošle, aby z něj nakonec vypadlo, že mi pošle polovičku sjednané provize, protože se mu 6 % zdá hodně. No, bylo to černé na bílém a stvrzeno podpisy. Nakonec jsem ho přesvědčil o svém nároku až pod pohrůžkou soudního sporu.
Rok 2002 byl pro mé začátky více než úspěšný. Tehdy jsem ještě na Starém městě prodal velký dům ve Filipovské ulici. A v dalších letech ještě několik domů. Tenkrát jsem na Starém městě kraloval. Do té doby, než se v novém miléniu etabloval řetězec RE/MAX.
Rád si vzpomínám na veselou příhodu, která se udála v září 2003. Šlo o můj vůbec nejrychlejší obchod. To jsem už byl čerstvě v kanceláři v ulici Martínka Húsky, kde jsem potom strávil dalších 12 let. Jednoho odpoledne za mnou přišel pán v letech, dobře osmdesátník, že by chtěl prodat domek v Kostnické ulici. Nechce prý za něj velké peníze, jde prý spíše o hromadu kamení. Navíc bydlí v Děčíně a dům, který má časti ve společném jmění s manželkou a části v podílovém spoluvlastnictví se švagrovou, obývají bezdomovci. Přestože Staré město znám více než dobře a mám prošlápnutou každou uličku, nepřišlo mi, že by právě v Kostnické ulici byl dům v podobě hromady kamení.
Nicméně jsem nezaváhal a kvapně se spolu odebrali na prohlídku domku. Věděl jsem o něm. No, právě v nejlepším stavu nebyl, ale po rekonstrukci s možnou půdní vestavbou jsem ho viděl úplně v jiném světle. Byl uzamknutý, bezdomovců prostý. V každé místnosti se nacházel nějaký kus nábytku, kuchyně ve starším provedení s velkou starobylou kredencí, s jídelním stolem a židlemi, všude harampádí. Jo a úplně narvaný sklep vším možným. A cena? Úžasná! Požadovali jen 550.000,- Kč. Doporučoval jsem cenu 900.000,- Kč, ale pán nechtěl ani slyšet. Potřebují dům rychle prodat, aby neměli starosti, které by pak museli z takové dálky, až z Děčína, řešit. A protože se všichni tři postupně v domečku sešli, spěchal jsem připravit zprostředkovatelskou smlouvu, kterou jsme do hodiny podepsali.
Převzal jsem klíče s nabídkou, abych se po domě porozhlédl a co se mi bude z těch různých věcí hodit, abych si beze všeho nebal vzít. Byl jsem ubezpečen, že už nic, co má nějakou větší cenu, v domě nenajdu, poněvadž zlato a nějaké další šperky, které ležely v kredenci, odklonila před nedávnem jejich snacha, která, jakmile se dozvěděla, že se bude dům prodávat, poptala klíče a nezaváhala do Tábora přijet. Ti lidé měli všichni přes 80 let, starší ze sester 85, špatně se navíc pohybovali a nechtěli nic řešit. Bylo mi jich docela líto. Dnes bych asi poptal nějakého vetešníka či firmu, která se zabývá výkupem starých nepotřebných věcí, nebo vyklízením nemovitostí.
Požadovaná kupní cena byla úžasná. Nemovitost bych tenkrát snadno prodal obratem minimálně za 800.000 korun. Prvotní úvaha byla, že nemovitost okamžitě koupím já. Pak jsem si spočítal, že po nedávném rozvodu na to nemám. V záloze jsem měl člověka, kterému určitě udělám radost. Bez delšího váhání jsem dům nabídnul ke koupi svému dobrému kamarádovi, se kterým jsme chodívali a ještě dodnes pravidelně chodíme na vínko. Hned druhý den jsme dům společně prošli a po půl hodině byl prodaný. Za nedlouho po koupi začal kamarád s vyklízením domu. Celkem z něho vyvezl 15 tater různého odpadu a nepotřebných věcí. Za komínem objevil 10 tis. starých československých korun z šedesátých let, balíky novin z II. světové války, krásný zachovalý psací stroj s německou orlicí a starožitný vějíř někdy z 20. let minulého století.
Dům stále ještě čeká v původním stavu na svůj čas. Rekonstrukce proběhne pravděpodobně příští rok. Cenu domu dnes odhaduji bratru na 3,5 mil. korun.