Maruška.
STŘEDA 16. LISTOPAD 2011 16:11
Potkáváme je každý den. Často bývají zarostlí, špinaví a opilí. Někdy jen zarostlí a špinaví. Jejich odér odpuzuje. Jedno však mají společné. Nemají domov ani peníze. Svým žebráním obtěžují spořádané lidi. Jejich osudové příběhy nás nezajímají a přitom žijí mezi námi. Většinou je nemáme rádi a nechceme mít s nimi nic společného.
Maruška je jiná. Není špinavá, chodí čistě oblečená, nepáchne a nikdy nebývá opilá. Kde bydlí, nikdo netuší. Na Starém městě se objevila někdy před pěti lety. Žebrání bere jako svou práci.
Její malá postavička se zuboženým, odrbaným batůžkem na zádech se s podivuhodnou pravidelností každý den od brzkého rána obratně proplétá úzkými a křivolakými uličkami Starého města. Jednou ji spatříte na Žižkově náměstí, podruhé na Tržním a za chvíli zas úplně někde jinde.
Maruška není žádná krasavice. S nápadně bílými ponožkami čouhajícími z ošoupaných gladiátorů neurčité barvy, zelených vyšisovaných šortkách a seprané modré mikině s obrovitou kapucí, ukrývající z části prošedivělou, nepoddajnou kštici, z časti zahalující nevýrazný obličej, vás z dálky spolehlivě registruje a vzápětí stojí před vámi. Je všudy přítomná a místo, kdybyste ji nepotkali, snad ani neexistuje. Historické centrum se svým kouzlem dávných věků a s přilehlými Holečkovými sady si Maruška oblíbila.
Maruška brzy vstává a celý den tvrdě pracuje. Nepotuluje se marnotratně jako ti ostatní. O kousek jídla pak nemá nouzi. K pití ji stačí obyčejná voda z kohoutku na záchodě v jedné hospodě, kam ze staré známosti může zajít… Pohybuje se tady přece již tak dlouho. Místní lidé ji dobře znají. Hodně z nich ji pokaždé nějaké drobné přidá. Již po celou řadu let. Nesmí to však být každý den. Spoléhá na turisty.
„Už jste mi dlouho nic nedal“, umí se Maruška připomenout.
Maruška se podívá na hodiny kostelní věže. Za tu dobu se již naučila rozpoznat postavení velké a malé rafiky. Ví, že šest večer bude za půl hodiny, ale ona se svou prací není ještě hotova.
„Dobrý den, dobrý den“, pronese osvědčenou formulku a současně obrátí zrak na manželský pár, který právě prochází kolem.
„Povídám, dobrý den“, připomíná se Maruška a zesiluje hlas. Ví, že tito lidé jsou její poslední šancí. Za chvíli už bude šest a ona nemá potřebnou částku pohromadě. Konečně si ji manželé všimnou a postarší pán ji na pozdrav odpoví. Maruška využívá situaci.
„Nemáte dvě korunky?“, vyhrkne překotně. „Na rohlíčky, na rohlíčky.“
Manželé se na sebe zaraženě podívají a paní začne po chvíli šmátrat v kabelce. Nějaké drobné snad v peněžence najde. Hlavně ať už ji jde ta žebračka z očí.
„Buďte na mě hodná“, špitne Maruška.
Paní se na ni ještě jednou zadívá a hlavou ji probleskne, na co ta ženská potřebuje tolik peněz? Chtěla dvě koruny a ona ji dává dvacet. To je deset krát tolik. Je ji to málo? To jsou dnes drzí žebráci, pomyslí si.
Chudák ženská. Najednou s ní soucítí. Vrací minci do peněženky a vytahuje padesátikorunu. Maruška rychle natahuje ruku a překotně děkuje.
„Dneska bude teplý večer. Bude pěkně, co říkáte?“
Maruška se s manžely rozloučí a podruhé se podívá na kostelní věž. Ještě není pozdě! Do zahrady to za patnáct minut stihne. Musí si pospíšit. Poběží horní cestou, aby nepotkala bezdomovce. Minule se musela vykoupit dvackou a nakonec byla ráda, že peníze přinesla. To však měla daleko více času a také si vyžebrala více. Teď spěchá a žádné komplikace nepotřebuje. Nepřežila by. Umřela by steskem, kdyby se tam dnes večer nedostala.
Má štěstí. Branka ještě není zamknuta. Bere za kliku a vstupuje do zahrady. Natáhne vůni rozkvetlých jabloní a pospíchá kupředu. Bílé kamínky, kterými je cestička vysypaná, ji odskakují od bot, jak rychle kráčí k nedalekému altánku. Divá se pouze kupředu, okolí nevnímá. Dnes nemá čas nic pozorovat. Hlavně musí přijít včas. Peníze nese a to je důležité.
Před altánkem si hraje malá holčička. Nemá více jak pět let. Vedle ní stojí starší, korpulentní paní s nervózním výrazem v obličeji. V očekávání vyhlíží příchozí. Konečně zahlédne známou postavu, zadýchanou svižnou chůzí.
„Jdeš dlouho, Marie. Málem jsi to nestihla. Malá již na tebe čeká a ty nikde.“
Korpulentní paní sleduje, jak si Maruška sundává batoh a překotně se v něm prohrabuje. Když se v jejích rukou objeví peníze, tváře se ji rozjasní.
„Jsou všechny?“, zeptá se teta a začne přepočítávat drobné mince. Sem tam přitom narovná pokrčenou papírovou bankovku. Maruška už neslyší a běží za holčičkou. Teď si se svou dcerkou může hodinu hrát. Tak ji to teta již několik let dovoluje. Pak ale musí pryč a zase může přijít, až přinese peníze. Ale Maruška chce být se svou holčičkou každý den.
Teta napočítá přes čtyři sta korun a je nadmíru spokojená. Neexistují žádné čisté a špinavé peníze. Jsou jen jedny peníze a každá koruna je dobrá. Taková je doba.
Jak dlouho ji vlastně hrajeme to divadlo?, zamyslí se teta. Od té doby, co se v naší zahradě poprvé objevila. Z ústavu ji propustili po dlouhém léčení. Její první kroky mířily do místa, kde se narodila a žila se svou malou holčičkou. To už je ale strašně dávno, co maličká odešla z tohoto světa.
KAMIL ŽÁRSKÝ