Režisérka, scenáristka, střihačka, dokumentaristka. Finská umělkyně žijící a pracující v Praze Katariina Lillqvist, otevírala v Táboře 24.5. 2013 při příležitosti svých 50.narozenin Muzeum loutkového umění. V nemovitosti, kterou naše kancelář tenkrát nabízela k pronájmu. Pojďme si o tom povědět něco více.
Bylo to někdy v zimně, tuším začátkem ledna 2013, kdy se na mě obrátila paní majitelka, abychom začali nabízet k pronájmu dům č.p. 137 v Kotnovské ulici, který byl ve vlastnictví její rodiny. Dům byl poměrně velký, dvoupodlažní, se zvýšeným přízemím, více místnostmi a malilinkatým dvorečkem. S paní majitelkou jsem se znali již z dřívějška, pracovali jsme pro ni, když jsme ji před tím úspěšně pronajali jiný dům na Starém Městě.
Kancelář jsme měli od roku 2002 v Klokotské ulici resp. v ulici Martínka Húsky. Oficiální adresou byla ta ulice druhá. Vchod byl ovšem z obou stran domu. To jsem tenkrát považoval za docela fajn výhodu. Klokotská byla daleko více frekventovanější a kdo nás neznal, přicházel právě odtamtud.
Zima začala pomalu, ale jistě pouštět zatnuté drápky a venku se začalo ozývat jaro. Ve spodní části našich prostor jsme již tenkrát od roku 2012 provozovali malou vinotéku s naturálními víny. Tehdy oblíbenost naturálních vín začala stoupat a my jsme v Táboře začínali jako první. Původně jsem ji pojmenoval Natural wine, později jsem ji prezentoval pod názvem Černý perkmistr a přiřadil ji logo.
Kdo nás potřeboval navštívit a přicházel právě z Klokotské, vstupoval rovnou do vinotéky. V březnu se výrazně oteplila a sněhu již bylo na ulici poskrovnu. Pracovní stůl a zázemí jsem měl v horní části a něco jsem tehdy ťukal do klávesnice. Ve spodní části se ozval zvuk zavěšeného zvonku nad vstupními dveřmi. To byl signál k tomu, abych rychle po pár schodech seběhnul dolů.
Ve slunečních paprscích smíchaných s jemným oparem tajícího sněhu stála ve dveřích nějaká žena. Nepatřím k těm, který na ženy pohlíží od nohou nahoru, ale spíše shlíží směrem opačným. Co mě hned upoutalo v její tváři, byl kouzelný úsměv a veselé oči. Ve druhé fázi jsem vnímal malounko rozcuchaný účes. Paní ve středním věku nebyla velkého vzrůstu, ale co mě na ni tenkrát ještě zaujalo, bylo její oblečení. Přišlo mi malounko jakoby obstarožní a nezvykle barevné, přesto vyznívalo lehce a elegantně. Z celé její osobnosti vyzařovala nějaká zvláštní, dalo by se říct éterická aura.
Paní Katariina Lillqvist mi od počátku přišla jako velice empatická, ale současně i energická žena. Dalo by se říct silný člověk, ačkoliv to tak na první pohled vůbec nevypadalo.
V úvodu hovoru jsem si vůbec nebyl jistý, zda jde o cizinku nebo nikoliv. Její čeština byla výborná, nicméně proložena trošičku jiným přízvukem. Sice jen nepatrně a ještě k tomu pouze v určitých slovních pasážích. Po vzájemném představení se pak uvedla jako finská umělkyně, která studovala loutkoherectví na DAMU a začala svou kariéru ve Studiu Jiřího Trnky. Momentálně již delší dobu žijící a pracující v Praze.
Zaujala ji nabízená nemovitost v Kotnovské ulici a přijela se z Prahy pobavit o možnosti pronájmu za účelem zřízení vlastního muzea loutek. Samozřejmě se na dům chtěla co nejdříve podívat, zda jsou vůbec prostory pro její projekt vhodné. V dalším se budu o finské umělkyni vyjadřovat jak o paní Kateřině. O toto oslovení mě později sama požádala, když mi nabídla přátelství a tykání. Klíče od domu jsem měl k dispozici, ale než jsme se odebrali na prohlídku, snažila se mi Kateřina přiblížit své pohnutky, proč se objevila právě v Táboře. Silně na ni již delší dobu působí vliv husitství. Tehdy to vnímala za jakousi mantru, která ji dodává duchovní povznesení. Určitě v Táboře někdy v minulém životě byla a proto ji to sem znovu přitahuje. Prostě déjá vu.
Později jsme se na toto téma, ale již u skleničky dobréh červeného, nesčetně krát v naší vinotéce bavili. Paní Kateřina mluvila tichým a klidným hlasem, proloženým obrovskou laskavostí. Na to si poměrně často a rád vzpomínám. Byla nebývale laskavým člověkem. Působivá a nevšední žena. O tom, že se rozhodla umístit muzeum loutek právě do Tábora, byla neochvějně přesvědčena. Často se v tom utvrzovala.
Jak to probíhalo dále a jak jsem v muzeu loutek pořádal degustací naturálních vín pro zájezd finských turistů, se dozvíte příště.
Odkazy na dobové články v periodikách:
Pokračování.