Mám ve zvyku neotálet, vždy hrozí, že si klienti věc rozmyslí nebo se obrátí na někoho jiného. O dva dny později, někdy okolo desáté, jsme klepali v Bechyňské Smolči na vrata chalupy. To množné číslo musím upřesnit; s největší pravděpodobností šlo totiž o signifikantní okamžik. Jak jsem se na začátku zmínil, neměl jsem v pořádku fotoaparát a tak jsem požádal tehdejšího kamaráda Jirku Kupce o přátelskou výpomoc. Jeho syn Honza právě pobýval doma a občas mě za úplatu ke klientům zavezl a pak udělal podle mých pokynů fotky. A to se dělo i v ten kritický den. Auto jsme zaparkovali nedaleko požární nádrže a pak šli společně.
Otevřel nám bosý, polonahý muž, jen tak v ležérních krátkých šortkách, s rozpuštěnými dlouhými vlasy a neupraveným plnovousem. Ruce měl od klíny, které si neobratně otíral o stehna. Byl to majitel nemovitosti, malounko zaskočený přítomnosti mého doprovodu. Manželka byla někde v chalupě, tak šel pro ni. Vnořil se do útrob stavení a my zůstali stát s otevřenými ústy a nevěřícně zírali na fasádu domu. Byla celá posetá nějakými posmrtnými maskami s děsivými výrazy v mrtvých obličejích, až jsem z toho obrazu přede mnou málem zkoprněl. Podíval jsem se na Honzu, byl na tom podobně. Tak tohle je ta jejich umělecká práce! Po zádech mi přeběhl mráz. Z každé té masky šla děsivá hrůza. Než každý ten člověk umřel, musel si projít peklem. Těch masek tam bylo bezmála 40 až 50!
(Ilustrační foto. Moc děsivé sice nejsou, ale jiné jsem na webu neobjevil)
Matně si vzpomínám, že jsme prohlídku začali za stodolou, kde byl poměrně velký pozemek okolo tří tisíc metrů čtverečních. Celý byl oplocený postarším drátěným pletivem. Pak jsme se vraceli zpět opět přes neudržovanou stodolu s nějakými starými zemědělskými stroji, napůl zrezivělými a se spoustou nepotřebného harampádí, válejícího se po zemi. Dvůr byl prostorný, vcelku udržovaný, domácí zvířectvo jsme nikde nespatřili. Ani psa, ani kočku, natož nějakou tu dvounohou opeřenou havěť. Dvůr byl celý uzavřený dalšími, napůl stavbami, spíše ale dřevěnými kolnami. Možná, že tam bylo i něco zděného.
Když jsme se blížili ke stavení majitel poznamenal, že masky tvoří oba společně a je to jejich velký koníček. Ale prý je neprodávají. Živí je hrnčířský kruh a hliněné a keramické výrobky. Neodvážil jsem se zeptat, proč mají masky tolik utrpení ve tvářích, i když jsem měl tu otázkou na jazyku.
Když jsme vstoupili do chalupy, porozhlédl jsem se kolem dokola. Nic mimořádného, velká sednice s obrovskou keramickou pecí, jak jsem se od paní dozvěděl, slouží jim především pro pracovní účely. Vedle ještě jedna místnost upravená na spaní. Poměrně zdařilá rekonstrukce, repasovaná původní okna, repasované dřevěné dubové podlahy, stěny nahozené bílou vápenocementovou omítkou. Požádal jsem o vstup na půdu, abych se podíval, v jakém stavu jsou trámy, vazníky, krokve a kleštiny. Honza vše průběžně fotil. Krov byl bez dřevomorky, patrně obměněný v rámci rekonstrukce. Nějaké starší dřevěné prvky tam ale zbyly. Latě všude nové. Před tím jsem si z venku povšimnul, že je střecha pokrytá pálenou krytinou. Tipoval bych to na nějaký Bramac.
Po doplňujících a upřesňujících dotazech jsem považoval prohlídku pomalu, ale jistě za ukončenou. Postupně jsem si v hlavě urovnával svoje poznatky, doma mi potom pomůžou poznámky z notýsku, který na takové akce pravidelně nosím.
Pan ani paní po celou dobu prohlídky nepromluvili zbytečného slova. Vyzařovala z nich jakási tajemnost. Když jsme byli na odchodu, paní domu si vzpomněla, že nám ještě neukázali sklep. Ten je prý důležitý. Sklep je pod sednicí a vstup je přikrytý kovovým poklopem, který je třeba otevřít. Na můj dotaz, jak je sklep hluboký, jak je velký a kam až sahá, odpověděli, ať se raději podíváme sami a míry odkrokujeme. Společnými silami jsme odsunuli těžký poklop a před námi se zjevila velká díra a do ní sestupující dřevěné schodiště. Pro tmu nebylo nic vidět. Do ruky mi pak někdo z nich vrazil velkou baterku a vybídli nás k prohlídce. Nejdříve jsem sestupoval já a vzápětí Honza.
Než jsem si uvědomil, co se to děje, bylo už pozdě. Stáli jsme tam sami uprostřed smrduté díry a nad námi v prosvětleným, jakoby vzdalujícím se otvoru, hlavy majitelů. Tak na to celou dobu čekali!!, problesklo mi hlavou. Náhle mě polil studený pot a zalitoval jsem, že jsem nebyl dostatečně obezřetný a nezařídil to tak, aby jeden z nás zůstal nahoře. Ted jim stačí pošoupnout kovovou desku na své místo a už se odsud živí nedostaneme. Uvědomil jsem si, že je to dobře nastražená past a my se do ní nechali chytit. Během pár hodin nebo dnů se tu pomalu udusíme na nedostatek kyslíku nebo, v tom lepším případě, umřeme hlady! V krátkém okamžiku mi to všechno došlo a secvaklo. Tady vždy pod nějakou záminkou vylákali své oběti, nechali je v mukách umřít, aby jim potom mohli sejmout posmrtné masky. Těla pak zakopou někde ve stodole. Všechno mi to najednou dávalo smysl. Natrefili jsme na šílené sériové vrahy! Jsou prý okamžiky, kdy se vám v několika vteřinách vyjeví celý váš předchozí život. To byl právě jeden z nich.
Když už jsem se pomalu loučil se životem, strčil do mě Honza loktem. Tak jdeme nahoru, ne? Nic zajímavého tu asi není. Rychle procitnu a něco zablábolím v tom smyslu, že už jdu. Jak to bylo pro mě osvobozující! Jako bych se znovu narodil. Pocítil jsem obrovskou úlevu a radost, že se vlastně nic nestalo. Nestálo se NIC z toho děsivého, NIC se nenaplnilo. S pobledlou tváři jsem se vysoukal po schodišti zpátky nahoru a v duchu poděkoval pánu bohu, že mi zachoval přízeň.
Majitelé se zdáli být v pohodě. S poklidnou tváří a úsměvem na rtech se mě ptají, zda jsme si sklep prohlédli a všechno potřebné už viděli. Nebo ještě něco? Odpovídám, že je to vše a najednou cítím, že je vše úplně jinak, že jsou zcela normální a docela fajn. Na rozloučenou nám zamávali a pak už za námi zabouchla vrata.
Po cestě zpátky k autu se Honzy ptám, jaký má z celé akce pocit a jak na něj ti lidé působili. Honza mi veselé odpoví, že se mu tam docela líbilo, jen v jedné chvíli měl prý blbý pocit. To když jsme procházeli zpátky stodolou a on si v rohu všiml větší hromady hlíny. Jako kdyby tam někdo čerstvě vykopal díru.
