Stalo se to někdy počátkem milénia, to jsem se v branži pohyboval teprve prvním rokem. Kancelář jsem měl v prvním patře domu napravo v Palackého ulici, který tenkrát pronajímal chlápek, kterému se říkalo Komín. Možná se tak i jmenoval, ale to už si přesně nepamatuji.
Počítač ani notebook jsem neměl, vše tak nějak teprve začínalo. Zato jsem vlastnil starší elektrický psací stroj a mobil. Foťák se mi právě před nedávnem rozbil, auto jsem také neměl a to ani to ojeté. K tomu se ale ještě později vrátím. V té době fungovalo v Táboře pár realitních kanceláří, spočítat by se daly na prstech obou rukou. Jasně si pamatuji na Vláďu Veřtáta, coby již tenkrát táborského matadora, Moniku Prokopovou a Karla Finka, který to později z nějakých důvodů zabalil. Jo, a ještě fungovala Soňa Křičenská. Byly i další realitky, ale řetězce se ještě neetablovaly. Když si vzpomenu na tu dobu, musím se pozastavit nad neobvyklým faktem, že nabídka nemovitostí zcela zřetelně převyšovala poptávku. Byl to snad jediný obor činnosti vhodný k podnikání, kde tomu tak tenkrát ještě bylo. Alespoň v Táboře a širokém okolí. Taková disproporce mezi nabídkou a poptávkou ve prospěch nabídky se již nikdy v pozdějších letech neopakovala.
Moje realitní práce nikdy nespočívala v tom, že budu sedět v kanceláři v očekávání, až přijde nějaký klient a nabídne mi něco k prodeji nebo k pronájmu. Každý, kdo si touto prací prošel, ví, o čem mluvím. Jsou ale dny a hodiny, kdy to jinak nejde.
Někdy v létě roku 2000 někdo zaklepal na dveře kanceláře, když jsem tam zrovna seděl za stolem a popíjel laciné kafe. Ve dveřích se objevili muž se ženou ve věku tak okolo čtyřiceti let a já okamžitě dostal nějaký podivný pocit. Může za to moje empatie promíchaná s částečnou senzibilitou a odhad lidí založený na dlouhodobé práci s nimi. Tito lidé vypadali na první pohled extravagantně, ne-li přímo podivně. Něco mezi tím.
Týpek byl hubený, až šlachovitý, s dlouhými vlasy, svázanými do culíku.. Plnovous měl upravený ve stylu kozí bradky, ve spodní části převázaný nějakou barevnou stuhou s mašličkou. V podlouhlém obličeji jsem přečetl výrazné hnědé oči a malounko větší, ale rovný nos. Další podrobnosti obličeje mi v paměti neutkvěly. Na sobě měl nějakou tenkou polokošili, bez rukávů a bez límečku, v nějakém orientálním střihu a přiměřeném barevném provedení. Šortky v podobném stylu a na nohou klasické kristusky. Otevřené sandále bez jakéhokoliv zapínání, pouze s tenkými, koženými pásky uvázanými nad kotníky a okolo holenních kostí.
Paní oděna do lehounkých květovaných šatiček malounko odvázaného stylu, na ramínka, obutá do bílých balerínek. Dlouhé, plavé, vlnité vlasy, hnědé oči, celkem pohledný obličej. Kabelku přes rameno ve stylu koženého žebradla. Vyšisovaná kůže, jejíž barva se již nedala přesně určit, mě k této vizualizaci přímo iritovala.
Po rychlém vzájemném představení dvojíce přisedla ke stolu a přešla k věci. Jsou Pražáci, kterým se Táborsko líbí a v Bechyňské Smolči před časem koupili chalupu se stodolou a velkým pozemkem, částečně ji zrekonstruovali a nějakou dobu užívali. No, a teď uvažují o návratu do rodného města a rádi by věděli, za kolik se dá chalupa prodat. Moc se jim sice stěhovat nechce, mají v Bechyňské Smolči zázemí a práci ve vlastní dílně, jsou na půl umělci, kteří modelují z hlíny různé předměty, vypalují je v peci a prodávají na trhu. Zpozoroval jsem, že si mě oba po celou dobu rozhovoru prohlíželi, až mi to bylo nepříjemné. Nic jsem na sobě nedal znát, ale neměl jsem z těch lidí nejlepší pocit.
Sakra, co jsou zač? Chvíli jsem o tom přemítal, ale obchodní příležitosti z nebe samy nepadají. Nemám důvod se na nemovitost nepodívat a neříct jim svůj cenový úsudek. Slíbili, že když budou s cenou spokojeni, chalupu prodají přes mou kancelář. Tenkrát jsem ještě dělal sám na sebe. Jak se říká, stál jsem na vlastních nohou. Společnost jsme zakládali až o několik let později.
Stanovili jsem termín prohlídky a než jsme se rozloučili, poznačil jsem si potřebné nacionále, telefon a adresu. Divný pocit z těchto lidí mě pak doprovázel ještě po celý zbytek dne.
Pokračování zítra.