Z praktického hlediska je vždycky lepší mít uzavřenou alespoň nějakou zprostředkovatelskou smlouvu, i když s nataženou a nereálnou kupní cenou, než nemít uzavřenou smlouvu vůbec. S cenou se dá tak vždycky nějak pohybovat směrem dolů, stačí když se k tomu najde příležitost.

Malíř musel velice dobře vědět, že kupní cena, kterou nastavil za prodej domů, je nereálná. Ale kdo by to nezkusil. V té době jsem se okolo realit točil nějakým sedmým rokem a něco většího jsem před tím už prodal. Byla to restaurace za Pískem, kde se měla stavět přípojka k dálnici. Myslím, že to byla Velká hospoda. S cenou to bylo obdobně. Byla vysoká a nikdo ji neakceptoval. A pak přišel zájemce a řekl, za kolik tu hospodu koupí. Byla na zajímavém místě, chtěl ji, vlastník ji chtěl prodat a tak se dohodli na podstatně nižší ceně.

V případě prodeje Muzea Kodet jsem si byl jistý, že to dopadne obdobně. Horší bylo, že mě tlačil čas. Ten běžel rychleji, než jsem čekal a lhůta platnosti zprostředkovatelské smlouvy se nebezpečně krátila.

V té době jsem prodával bývalou restauraci a ubytovnu Jordánku v Jordánské ulici. Budova to byla poměrně zajímavá, nebyla právě  nejmenší, byla však značně vybydlená a určená k totální rekonstrukci. Proč se o tom zmiňuji? Někdy koncem roku 2006 mě kontaktovala paní Petra Kovandová z Černovic a požádala o její prohlídku. Dostavila se v doprovodu známého táborského podnikatele, což mi signalizovalo, že půjde o vážný zájem a ne o nějakou „turistickou“ prohlídku nějakého zvědavého zájemce. Účel mi byl sdělený a docela mě zaujal.  Paní Kovandová vyrábí čokoládu a uvažuje vybudovat něco, co v Česku ještě není, muzeum čokolády. Jak jsem se nechal poučit, nejbližší takové muzeum bylo ve Vídni. Dům jsme prošli od shora dolů, ale mou návštěvu nenadchnul. Nebyl ani tak drahý co se týkalo kupní ceny, ale finance do rekonstrukce za účelem vybudování jejího záměru by byly nekonečné. No a místo nebylo také zrovna vhodné.. Určitě by více vyhovovalo v centru Tábora, kde se to turisty jen hemží.

Z prodeje sice sešlo, ale jak je známo,  v byznysu vše začíná a končí u kontaktů. Nabídl jsem ji ke koupi Muzeum Kodet, ale tam se nechtěla ani podívat. Požadovaná cena pro ni byla jednoznačně neakceptovatelná. A Kodet nechtěl jít zatím s cenou dolů. Muzeum bylo v provozu, lidé chodili obrazy kupovat a jeho  čas až tolik netlačil. Nakonec trochu povolil a byl ochotný cenu snížit o 2 miliony. I tak to bylo pořád moc a cena stále ještě nereálná.

Když dostanete příležitost, je třeba ji pořádně uchopit. To byla moje úvaha a neustále jsem přemýšlel, jak prodat domy za akceptovatelnou cenu právě paní Kovandové. Ta byla z pohledu potenciálního kupce ideálním partnerem. Prodat za cenu tržní, ale rozumnou, aby byly spokojené obě strany a já také. Provize, kterou bych za prodej domů obdržel se pohybovala někde na hranici snů. Tak jsem to v té době vnímal. Jednoznačně by to byla částka několika násobně vyšší, než na jaké jsem byl v té době zvyklý.

Nejhorší na tom všem bylo, že mi smlouva s Kodetem skončila a on se k jejímu prodloužení moc neměl. Dovolil mi sice prodávat, na tom jsem se ústně shodli, ale papír je papír. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit, taková příležitost a ono to začíná stát na vodě.

Platí zásada, že když jdete do něčeho naplno a s otevřenou myslí, pracujete pro věc dostatečně usilovně a přemýšlíte, jak svého dosáhnout, kladný výsledek se vždy dostaví. Tak hovoří a fungují vesmírné zákony. Není to zdaleka první případ, kdy se mi to potvrdilo. Kodet mi volá, že chce se mnou nutně mluvit. Spěchám a krátce spolu hovoříme. Pak mě posílá za Kovandovou s nabídkou nové kupní ceny, která se mi tentokráte jeví jako velice seriózní a akceptovatelná. Mám z toho obrovskou radost a jsem v očekávání, jak bude paní Kovandová reagovat. Samozřejmě, že vám své rozhodnutí nikdo neřekne hned. Pokud má tedy někdo o koupi něčeho vážný zájem. Těch několik dní mi přišlo jako celá věčnost.

Jak ke změně postoje Kristiana Kodeta došlo? Proč znenadání rychle mění nastavenou cenovou hladinu? Novou kupní cenu zde z pochopitelných důvodů nemůžu zveřejnit. Ani po tolika letech. Nebylo by to ode mě vůči klientům fér. Jedno je jisté a já to tak nějak tušil a možná tomu v myšlenkách i nějak napomáhal. Již předtím jednal s církví, tuším katolickou, o koupi staré fary v Hartvíkově na Táborsku. Fara byla k rekonstrukci, ale na pěkném místě, trochu civilizaci vzdáleném, v pěkné přírodě, obklopené loukami a lesy. Nádherné místo, které velice dobře znám, neboť jsem jezdil řadu let před tím na chalupu ve vedlejší vsi. Lesy jsou hluboké, dá se v nich krásně zabloudit, což se mi jednou při sběru hub poštěstilo. Tenkrát jsem vyšel asi 10 km na druhé straně lesa někde poblíž Pohnání.

Vše, jak má být. S prodávajícími si Kodet podal ruku a faru koupil. Ale rekonstrukce byla nákladná a nedalo se vyčkávat. Nebylo ani na co, peníze bylo zapotřebí hned a nutně. A hodně peněz. Tu faru jsem později několikrát navštívil a vím, že investice do její zlidštění byla, jak malíř často s oblibou říkával, šílená. Tady je příčina, proč znenadání otočil. Kruh se pomalu, ale jistě uzavíral. Na jednom konci Kodet a fara v Harvtíkově poblíž vesničky, kterou jsem v mladých letech tak často navštěvoval, na druhém konci Petra Kovandová, její podnikatelský záměr vybudovat jedinečné muzeum čokolády a Jordánka, kde jsem se s ní prostřednictvím prohlídky seznámil.

Nevěřím na náhody, věřím v sílu myšlenky a energií, která nás v různé formě obklopuje a proniká celým vesmírem. A myšlenky jsou také formou energie. Paní Kovandová po pár dnech na koupi kývla. Ostatní pak bylo pouze rutinou.

Katastrálnímu pracovišti v Táboře jsem podával 14.3. 2007 sdělení podepsané prodávajícím a kupující, že kupní cena nemovitosti byla v plné výši uhrazena. Ze strany úřadu to byla reakce na rozvazovací podmínku v kupní smlouvě, zanedlouho pak vklad vlastnického práva nabyl právní moci a já měl důvod k oslavě.

Dodnes obdivuji paní Petru Kovandovou, jak si šla za svým snem. Nemovitost kupovala v okamžiku, a ne za malé peníze, kdy ještě nevěděla, zda na svůj projekt dostane dotace z Evropské unie. Vše ji vyšlo, jak plánovala. Tomu se říká víra a nezdolnost. Dnes již její muzeum čokolády zná celé Česko a návštěvami se dveře netrhnou. Moc ji to přeji. Díky paní Kovandové jsem také vyhrál krajskou soutěž o nejlepšího hypotečního makléře, kterou tenkrát vyhlásila Hypoteční banka. Za to ji dodatečně děkuji. Co se týče objemu hypotečních úvěrů, neměl jsem v roce 2007 v kraji konkurenci. V tom roce se mi totiž extrémně dařilo. Odměnu pro vítěze ve slibované procentuální výši mi ale nakonec nevyplatili. Objem hypoték přesáhl částku, kterou byli ochotni vyplatit. Ale i tak jsem byl spokojený.

S Kristianem Kodetem jsem prodával i další nemovitosti. A zažil také veselé historky. Je to totiž výborný bavič a společník. Dokonce jsem se ocitnul v celostátním bulváru. Ale o tom někdy příště.

K.Ž.