Z minulého článku víte, že jsem malíře Kristiana Kodeta zaměřil do hledáčku jako svého potenciálního klienta. Něco mi říkalo, že má v úmyslu nějakou nemovitost koupit nebo prodat. Po letech práce v branži se dostaví čuch na příležitosti. Tušil jsem, že půjde o něco většího. A to jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.
Protože na náhody nevěřím, začal jsem si vytvářet obraz, spíše model toho, kde a za jakých okolností se s malířem setkáme. Do muzea se mi na výzvědy nechtělo a tak jsem naplánoval nějakou kavárničku nebo hospůdku na Starém městě. Někde na náměstí by to bylo ideální. V těchto místech se často pohyboval. Někdy sám, často se psem a také s nějakou společností. Příležitost přišla sama od sebe. Ono to tak funguje. Nechte se vést nějakou vizí a ta se splní. V té době jsem často chodíval do kavárny 13. Na kávičku nebo třeba i na vínko.
Něco jsem si čmáral do notesu, když mě oslovil známý hlas, zda mám u stolu volné místo. Ani jsem si nevšiml, že je plno. V pátek navečer to tak bývalo ve všech podnicích. Přes týden nic moc a pátky a soboty plno. Všichni provozovatelé to s díky kvitovali. A kvitují dodnes. Jak jinak se má uživit na 40 hospod, restaurací, kaváren, cukráren a náleven? Takový počet jsme v roce 2007 evidovali s kamarády, když jsme stanovili oblast od nám. Fr. Křižíka směrem k náměstí a jeho okolí, až dolu k Švehlovu mostu. Jako poslední jsme tím směrem registrovali domácí hospodu Petra Votýpky, jestli si dobře vzpomínám.
Kodet přisedl, objednal si kávu a vytáhl cigára. Lehká Marlbora tenkrát frčela. No a jaksi neměl oheň, tedy si čím připálit. Uznale pokyvoval hlavou, když jsem se omlouval, že nemám zapalovač ani sirky, protože už 4 roky nekouřím. A protože to situaci neřešilo, nahnul jsem se k vedlejšímu stolu a poprosil o zapalovač. Až lapidárně jsem se seznámil s malířem Kristianem Kodetem. Prostě o tom zbytečně nepřemýšlet a trpělivě si počkat. Ono to zpravidla dlouho netrvá, když si takovou věc naplánujete. Samozřejmě, že si nepamatuji po těch letech, o čem jsem se bavili, témat bylo hodně. Jedno ale vím. Po necelé půlhodině konverzace mi Kristian nabídl tykání, což jsem považoval za dobré znamení. No, a ještě lepší zpráva byla, že možná bude pro mě brzy něco mít. To v kontextu s tím, že jsem se v průběhu hovoru samozřejmě zmínil, co vlastně dělám za práci. A o to tady šlo. Perfektně načasováno. Za to jsem se také chválil.
Když mi Kristian asi po 5-ti dnech zavolal, tušil jsem, že přišla moje chvíle. Už nějakou dobu před tím běžely městem fámy, že má Kodet s muzeem nějaké plány. Dokonce snad, že bude domy prodávat.
Má prý rozhozené sítě, ale oficiálně to zatím neventiluje. Údajně měl o koupi zájem tehdejší majitel hotelu Nautilus. Hotel byl před nedávnem (započato v roce 2002) zrekonstruován z bývalých kanceláří (už ani nevím komu patřily) mezi ulicemi Klokotskou a Kožešnickou v místě, kde se obě spojují s Žižkovým náměstím. To mi Kodet později taky potvrdil. Jen tak mimochodem, celou dobu jsem měl z toho nepříjemný pocit. I když jsem měl podepsanou exkluzivní smlouvu, Neil Harbury byl jako potencionální kupec stále ve hře. Ano, smlouvu jsme podepsali na poměrně krátkou dobu tří měsíců. Stalo se to koncem roku 2006. To jsme společně smlouvu o zprostředkování prodeje uzavřeli. Více času mi nedal. Tenkrát mi Kristian řekl, že když domy prodám za 14 milionů, jeden mi z toho dá. Abych řekl pravdu, moc mě to netěšilo. Kupní cena byla totiž nereálná a za ty prachy by to koupil leda blázen.
Co se dělo dál a jak se obchod vyvíjel, se dozvíte zanedlouho.
K.Ž.