Dokončil jsem nějakou prezentaci a po zásluze usedl ke kávě. Otevřel jsem časopis a pustil se do čtení. Určitě vím, že to nebyl Forbes. Jeho česká verze se začala totiž vydávat až v roce 2011. Kancelář jsme měli v ul. Martínka Húsky v domě Stavebního bytového družstva. Z Klokotské ulice byl druhý vchod, což se zdálo být klíčové. Široko daleko nebyla žádná konkurence. Na Starém Městě jsme tehdy byli jediná realitka. Dvanáct let je dlouhá doba. Od r. 2003 do r. 2015.
Toho srpnového odpoledne v letě 2003 někdo rázně zabral za kliku od dveří a vytrhl mě ze čtení. Jasně si pamatuji na teplý a slunečný den. Léto je po jaru moje nejoblíbenější období. Sice to pro realitní byznys není žádná výhra, ale sem tam se někdo objeví. Z Klokotské ulice právě vstupoval nějaký pán. Byl už v letech. Na první pohled mě zaujaly naježené šediny a malounko ohnutá záda, která tak zjevně kolidovala s jeho kdysi nejspíš statnou postavou. Tak nějak mi tom tenkrát přišlo. Stačil tak akorát pozdravit a rovnou spustil. Jestli prý je správně v realitní kanceláři, že má na prodej dům. Přiznávám, že takoví klienti jsou vítání a dveře mají u mě vždy otevřené. Jeho dotaz byl zcela na místě. Onehdy měl totiž ve spodní místnosti svou prezentaci známý táborský výtvarník Aleš Slavík, se kterým jsme přátelili. Na stěnách visí obrazy, na podlaze jsou umístěné malované dřevěné truhly. Samé pěkné věci tam měl.
Sestupuji dolů do galerie, abych pana přivítal. Ujistil jsem ho, že je tu na správném místě. Neušlo mi, že je malounko upocený, ale to mi však nikterak nevadilo. Venku byl slušný pařák. Když jsem mu šel naproti, zaznamenal jsem nápor pozitivní energie. To je dobré znamení a základ pro úspěšné obchodní jednání. Mám to z praxe vyzkoušené a potvrzené. Ocenil příjemný chládek kamenného domu a na můj dotaz, co pro něj můžu udělat, začal v dobrém rozmaru povídat.
Víte, vlastně to není ani dům, ale hromada kamení v Kostnické ulici. To mě malounko zaskočilo. Kostnickou jsem samozřejmě znal, ale nic takového tam k vidění nebylo. Vždyť sám uvidíte, pojďme se tam rovnou podívat. Nene, můj dům to není, odpoví na dotaz, zda je vlastníkem domu. Patří takovým dvěma starým babkám, sestry to jsou. Ta starší je stará pana. No a ta o něco mladší je už skoro 60 let mojí manželkou. To by mohlo odpovídat, pán mohl mít odhaduji k osmdesátce. Víte, my jsme ze severu a holky v tom domě kdysi vyrůstaly. Už je tomu dávno. Někdy za války jako děti a pak ještě nějakou dobu. Zdědily ho. Koncem šedesátých let dům opustily a od té doby chátrá. Dnes s ním máme jen samé starosti. Ženský už jsou staré a peníze na opravu nemají. A co bychom vlastně v Táboře pohledávali? Vždyť nám je na severu dobře. Jezdím sem akorát já, manželka už nechce a švagrové je již 83. Ta sem nepojede už vůbec. Akorát tak podepsat kupní smlouvu. Teď by se nám nějaká koruna hodila.
Pak pokračuje. Když jednou za čas přijedu, tak jen kvůli tomu, abych z baráku vyhnal bezdomovce. Už několikrát se k nám vlámali. Upozorní nás vždycky sousedka z dvě stě sedmičky. Ta má snad oči a uši všude. Několikrát už od nás chtěla ten dům koupit, ale ženské ji ho nechtějí prodat. Je to stará židovka a ony ji nemají rády. Něco prý si v mládí provedly. Ani mě to nikdy nezajímalo. Je to jejich věc. Teď se té hromady kamení potřebují zbavit. Proto mě do Tábora vyslaly. Vždyť tam neteče voda a není tam ani pořádný záchod. Trošku se tomu podivuji, ale teď to není věc, kterou bych potřeboval řešit. Přesuneme se nahoru do kanceláře a připravuji si blok na poznámky a něco na psaní. Než se do Kostnické vypravíme, stačím se ještě zeptat, kolik že peněz za ten dům budou chtít? A jestli se už doma o tom bavili a mají nějakou představu o ceně. Za tu hromadu šutrů? Budeme spokojeni, když dostaneme aspoň pět set tisíc. Za víc to nestojí. Už jsme rozhodnuti. Cože? Klesla mi brada a pustí se do mě horkost. Vždyť za podobné peníze se na příměstském Sojčáku prodávají panelákové byty! A tady jde o dům na Starém Městě. Sice ještě nevím, o který se jedná a v jakém je stavu, ale i tak. Žádný přízemní dům se mi v Kostnické nevybavuje. Jen samé dvoupodlažní a vyšší. Maximálně tak s upraveným podkrovím. Hned nad Kostnickou v těsné blízkosti prochází páteřní Pražská ulice. A právě do ni Kostnická ústí. Je to pěší zóna s klíčovým přístupem na historické Žižkovo náměstí, které já osobně vnímám jako klenot Starého Města. Celé mi to jaksi nesedí. Zatím se zdržuji jakéhokoliv komentáře. No uvidíme až na místě.
Teď si dovolím vyprávění přerušít a pokusím se o malý historický vstup. Čerpám z díla táborského historika Karla Thira resp. jeho Starých domů a rodin táborských, díl II.
Byl to původně „p i v o v a r g r u n t u B ř e k o v c o v a“, totiž pivovar patřící k sousednímu domu č. 206. Touto první větou se Karel Thir zmiňuje o č.p. 205 (staré 54, Josefínské 171). Když naše zprávy začínají, má jej pořádek soukenický, odkud slove též p i v o v a r e m s o u k e n i c k ý m. R. 1532 soukenici prodávají půl domu Břekovcova pekaři Václavovi na témž domě za 146 k. „ Co se domu týče, ten jest Václava Břekovce samotný, ale však Václav svobodu dává v něm pánům starším soukeníkům, když by vařeno bylo v pivovaře, aby svobodně choditi mohli skrze něj a spilati a též do světničky neb kdež potřeba bude“
Dále K. Thir píše. Co se pivovaru našeho týče, vařilo se v něm až do třicetileté války. Pak se dozvídám, že okolo roku 1610 vyměnil cech soukenický „se vším železím“ za mlýn N a t h a l i e K h y n i k a pod Velkou baštou na potoku, kdež také barevna, valcha, stoupy a dva rámy k nabíjení postavů bývaly. Napadá mě, že se snad mohlo jednat o dnešní Housův mlýn. Co jiného je dole u potoka v údolí? Vzniknul tam ale nějaký problém se zápisem vlastnictví, neboť Magistrát tu transakci považoval za podezřelou.. Tehdy totiž páni starší soukeníci vyzváni, aby ukázali, jakým způsobem „valcha za pivovar vedle domu Jana Břekovce vyfrejmarčena a kterak dražší věc za lacinější o 400 kop míš. dána“ Potom povoleno jim, aby valcha mohla do knih městských vtělena býti.
O pivovaru bývalém slyšíme potom r. 1668: „ místo, kdež někdy skrovný pivovar měšťanský, samý bez sladovny býval … v kterémž pivovaře mimo kus komína všecko s zemí smíšeno jest a kamen na kameni leží. A okšlek toho místa jak na dlouhost tak na širokost velice malý se vynachází, a že by vyrumování více stálo, než zač by to místo prodáno býti mohlo – navrhuje se prodati je za 20-24 zl. Koupil je majetník č. 206 P e t r H o š e k.
Pak už jsou zajímavá až pozdější léta. R. 1705 chce prý D o r o t a T o b i á š o v á vdova po Janovi T. pošmistrovi z tý kolny domek stavěti. Ta nakonec skutečně domek znovu postavila a ten se pak ve vlastnictví několikrát měnil, až r. 1878 ho koupil za 1100 zl. L e o p o l d B á r t a. Potom majetníkem jest B a r t a K a r e l, od roku 1916 R ů ž e n a Š r á m k o v á.
Tím Karlem Thirem dochované historické údaje o domu č.p. 205 končí.
Příště o návštěvě a prohlídce domu a jak to vše bylo dál.
07.02.2025
Takhle ale ten dům nevypadal
