Tzv. Závišův mlýn patřil k nejstarším na Tismenickém potoce. Závišové mlýn drželi v průběhu 17. století až do roku 1694. Jako každý dům v historické části Tábora, nebo v jeho těsné blízkosti, má i tento dům svou bohatou historii. Dávnou, nedávnou i současnou. Málokdo si však pamatuje, že v něm byla na přelomu milénia hospoda s ubytovnou, které se důvěrně říkalo Jordánka.
Mlýn přešel roku 1731 do rukou Václava Suchomela a v nezměněné podobě stál až do roku 1867, kdy byl přestavěn na strojní mlýn. Dalším majitelem mlýna se stal Josef Živna, který v letech 1884 -1885 mlýn rekonstruoval. Ten pak změnil po úpravách v září 1905 majitele, když ho od Živny koupili stavitelé Šimůnek a Neumann.
Tolik Karel Thir – Staré domy a rodiny táborské (výpis).
V mlýně se mlelo obilí až do 30-tých let 20 století. Během 2.světové války se zde vyrábělo pletené zboží. Počátkem šedesátek byl objekt rozdělený na dvě popisná čísla a začal sloužit v soukromých rukou pro účely bydlení.
Stručný exkurz do historie bych zakončil odkazem na článek známého táborského reportéra, redaktora a novináře Davida Peltána. Ten ve svém krátkém bádání výstižně popisuje nedávnou historii domu. Děkuji mu, že tento odkaz můžu s jeho souhlasem použít:
https://taborsky.denik.cz/zpravy_region/jordanka-opet-poslouzi-k-obcerstveni-i20100330.html
Prodej tohoto domu jsem zprostředkoval v roce 2007. Pokud si dobře vzpomínám, krátce před tím tam fungovala hospoda Jordánka. V prvním patře pak nějaká ubytovna. Majitel domu a snad i provozovatel byl nějaký pán B.
V Jordánce jsem si dával pivko někdy začátkem milénia. Lidé tam chodívali docela často. Spíše to ale byla hospoda pro pivaře. Ani nevím, jaký vítr mě tam tenkrát zavál. To jsem už nově bydlel na Starém Městě v Křížkově ulici. Kdosi z pamětníků mi jednou říkal, že Jordánka funguje z trucu proti hospodskému z Nového ráje, se kterým se část štamgastů nepohodli a začali chodit do nově otevřené Jordánky.
Nový ráj je známá hospoda za Jordánskou hrází po pravé straně, které se také říkávalo U Dubáka. Pán Dubák byl starší pán z vilové čtvrti West Endu, který hospodu proslavil jako hospodský ze staré školy. To už bylo ale hodně dávno, někdy začátkem 70-tých let minulého století. Hospodu tenkrát často navštěvovali mazáci z nedalekého 18.tankového pluku. Když se jim vycházka chýlila ke konci, začali křičet Sahara!, Sahara! Pro tento účel byly v regálu připravené tupláky. Vojáci opustili klasické půllitry začali pít dvojnásobnou dávku. Chudák pán Dubák si pak mohl ušoupat nohy, protože chodil pomalým krokem v kožených pantoflích.
Jordánku jsem svému klientovi prodával už napůl vybydlenou. Nábytek byl sice dávno pryč, ale nějaké zbytky zůstaly v prvním patře v ubytovně. V celém domě panoval nepořádek a válelo se zde spousta nepotřebných věcí. Od sutě a dřevěných trámů, kusů železa, starých elektrospotřebičů, talířů, skleniček, hrnců, různých plechovek až po rozbité židle a stoly, matrace, různé papírové krabice, kovové předměty, staré oděvy, kancelářské potřeby, papíry a bůh ví co všechno ještě dalšího.
Stavba to byla svým způsobem obrovská, horší to bylo s nějakým dalším pozemkem vedle, který by se dál nějak smysluplně využít. Nic takového tu nebylo, jen malý kousíček se krčil napravo od domu. Pár metrů čtverečních. Jak jsem se již zmínil v úvodu, stavba byla ve značně zanedbaném stavu, místy s rozbitými okny, podlahy na tom nebyly o moc lépe, stěny špinavé, upatlané a oprýskané. Dům měl poměrně velký potenciál, avšak až po nákladnější rekonstrukci. Alespoň tak mi to tehdy přišlo. O tom později.
Přízemí bylo prakticky ve dvou úrovních, definované v těchto místech poměrně svažitou Jordánskou ulici, kterou tak vlastně kopírovalo. Nalevo v patře pár větších místností, které dříve nejspíš sloužily coby kancelářské zázemí, napravo dlouhá chodba s malými ubytovacími pokojíky z obou stran. V přízemí pak technické prostory s parkováním, nějaké sklady a umývána, napravo domu se po malém schodišti vcházelo do hospody. Přesně si již nevzpomínám, ale na nízké pochozí půdě si již nic dalšího nenacházelo. Tedy kromě dalšího bordelu. Nějaká vestavba by se tam ale po přizdění obvodových stěn určitě vešla.
Můj klient Josef S. zakoupil dům od pana B někdy okolo roku 2004-2005. Pro pana S. jsem pracoval již dříve a byli jsme v přátelském vztahu. Měl skvělý čich na zajímavé nemovitosti, které pak uměl pořídit za dobře. Pán B se tenkrát dostal do finančních potíží a můj klient se nacházel právě někde poblíž. Nic mu tak nebránilo úspěšně završit obchodní transakci za pár šupů. Devadesátá léta a ještě pak začátek milénia přál hlavně těm, kdo měli peníze. Byli to králové, kteří štědře nakupovali, když nemovitosti byly ještě relativně levné. Zanedlouho potom přišel obrovský skok, kdy se nemovitosti zdražovaly až o stovky procent. To poměřuji samozřejmě k dnešku. Kdo tenkrát dobře pořídil, zhodnotil majetek na neuvěřitelnou cenu.
Málokdo ví, že hned naproti Jordánce, tam, kde se týčí štít domu, stával přes ulici rodinný domek. Vlastně to již tehdy bylo torzo domku s číslem popisným. Tento objekt, určený k demolici, koupil můj klient pan S od pana B současně s domem č.p. 377/19. To byla nepochybně hodně zajímavá koupě. Když tak o tom přemýšlím, ani ne tak zajímavá, jako naprosto skvělá. Ten domek měl totiž na listu vlastnictví zapsané rozsáhle pozemky vzadu, mezi břehem Tismenického potoka až po stráň nalevo, táhnoucí se až někam do těsné blízkosti Housova mlýna. Můj klient byl nejen skvělý hospodský, který svému řemeslu rozuměl, jako málokdo jiný, ale podle mého soudu ještě lepší obchodník s realitami. Ty pozemky pak sehrály dále ještě svou roli.
Kupní cenu Jordánky postavil můj klient na tehdy odpovídající částku 3 miliony korun. Psal se konec zimy roku 2007. Tehdy mi pan S řekl, že nemovitosti naproti prodávat ještě nechce. Později na ně ale stejně přišla také řada. A to za docela zajímavých okolností. Vážného zájemce o koupi jsem zaznamenal asi po třech měsících. Mezitím jsem nemovitostmi provedl asi tři klienty. Mezi úplně první zájemce o prohlídku patřila paní K, která v té době hledala vhodnou nemovitost pro svůj vysněný projekt muzea čokolády. Té jsem později zprostředkoval koupi daleko vhodnější nemovitosti v Kotnovské ulici. Muzeum tam úspěšně funguje dodnes.
Vrátím se k tomu zájemci o koupi. Byl to poměrně mladý člověk, kterému jsem od prvopočátku fandil. Byl plný elánu a nadšení. Takoví lidé mi vždy imponovali. Pán M.P. se shlédnul v zajímavém investičním projektu. Sám provozoval malou firmičku, která měla v popisu práce vodorovné dopravní značení na vozovce. Dům se mu velice líbil, o ceně nepolemizoval. Problém byl, že neměl hotové peníze a musel úvěrovat. Chtěl tam mít sídlo firmy, vlastní bydlení a uvažoval o znovuotevření hospody. Bylo tam všude tolik místa, že plánoval i bydlení nejbližších příbuzných. Byl to bohulibý záměr, to určitě ano. Od počátku, kdy bylo evidentní, že musí kupní cenu úvěrovat, mě stále dokola a neodbytně vyvstávala na mysli otázka, odkud vezme peníze na hodně, hodně nákladnou rekonstrukci? Na rekonstrukci celého domu si vydělám, řekl tenkrát rozhodným hlasem. Nebyla to sice moje věc, ale moc jsem mu nevěřil, přestože mi byl sympatický. Podle mě neměl ani šajnu, kolik vlastně celá rekonstrukce požere peněz. Nebudu s tím spěchat, času mám třeba i deset let, povídal. Šikovný chlapík, říkal jsem si, když jsme u advokáta podepisovali kupní smlouvu. Moji klienti, abych byl přesný. Něco mi však říkalo, že to nedopadne dobře.
Poměrně dlouho se tam nic nedělo. Pak se okolo stavby začali točit řemeslníci a nákladní auta s obrovitou korbou, kterými pan P začal vyvážet nepotřebný obsah domu. Také jsem zaregistroval výměnu oken, něco se dělo uvnitř a pak najednou nic. Vše tam náhle utichlo, vstupní brána do domu byla obtočená řetězem a uzamčená velkým visacím zámkem. Nikde žádný pohyb. Tento stav trval několik let, až jsem na ten dům úplně zapomněl.
To, že jsem takový dům kdysi prodával, mi připomněla až policie.
Pokračování příště.