Články autora:Kamil Žárský 
O praxi v realitách jsem uvažoval již někdy v roce 1993, když jsem se rozhodoval opustit stávající zaměstnání, ve kterém jsem se držel silou vůle takřka 20 let, a kde jsem zejména poslední 2 roky doslova trpěl. Co dělat v nové době, zvlášť pak poté, co mi mé vědomí zcela jasně napovídalo, že už žádné šéfy nad sebou nechci? Tenkrát
Někde v předchozím blogu jsem se zmínil, že se o mě tak trochu otřel bulvár, ale nic moc. Když pracujete pro celebrity, tady pro malíře Kristiána Kodeta, jste v tom namočení hned. Tentokráte jsme prodávali poloroubenku v Chýnově u Tábora. O tom, jak jsem se s uznávaným malířem seznámil a jak jsme spolu prodávali „Muzeum tří generací Kodetů“, se můžete dočíst v prvních dvou
Maruška. STŘEDA 16. LISTOPAD 2011 16:11 Potkáváme je každý den. Často bývají zarostlí, špinaví a opilí. Někdy jen zarostlí a špinaví. Jejich odér odpuzuje. Jedno však mají společné. Nemají domov ani peníze. Svým žebráním obtěžují spořádané lidi. Jejich osudové příběhy nás nezajímají a přitom žijí mezi námi. Většinou je nemáme rádi a nechceme mít s nimi nic společného. Maruška je
Mám ve zvyku neotálet, vždy hrozí, že si klienti věc rozmyslí nebo se obrátí na někoho jiného. O dva dny později, někdy okolo desáté, jsme klepali v Bechyňské Smolči na vrata chalupy. To množné číslo musím upřesnit; s největší pravděpodobností šlo totiž o signifikantní okamžik. Jak jsem se na začátku zmínil, neměl jsem v pořádku fotoaparát a tak jsem požádal tehdejšího
Stalo se to někdy počátkem milénia, to jsem se v branži pohyboval teprve prvním rokem. Kancelář jsem měl v prvním patře domu napravo v Palackého ulici, který tenkrát pronajímal chlápek, kterému se říkalo Komín. Možná se tak i jmenoval, ale to už si přesně nepamatuji. Počítač ani notebook jsem neměl, vše tak nějak teprve začínalo. Zato jsem vlastnil starší
Příběh je podle pravdy, malounko upravený a přihodil se v létě 2012. Publikoval jsem ho tenkrát na blogu Lidových novin, kde jsem byl po nějakou dobu big blogerem. SOBOTA 16. ČERVEN 2012 01:10 V pozdním odpoledni, stále ještě zalitým slunečním svitem, sleduje Karel hemžení lidiček, sám v očekávání konce pracovního týdne. Opřený loktem o parapet, přivírá oči jako nějaký velký