Asi mi jen tak nikdo neuvěří, že jsem někdy v říjnu 2013 uspořádal v Muzeu loutek mimořádně úspěšnou degustaci autentických vín pro finský zájezd.
Otevírací den v Muzeu loutek stanovila Kateřina někdy na 24.5. 2013. Otevírala s velkou slávou. Mimo jejích hostů přišli lidi z tisku a samozřejmé veřejnost. Bylo jich všude plno. Osobně jsem byl přítomný, obdržel jsem pozvánku.
Jestli si dobře vzpomínám, už je to nějaká doba, Kateřina neotevřela úplně podle svých plánů a představ. Ačkoliv to na místě nedala najevo, později u skleničky červeného byla posmutnělá a přišlo mi že i malinko zklamaná. Něco se zpozdilo, nepovedlo a z Prahy nebylo včas dodáno. Chyběly nějaké exponáty, na kterých si zakládala. Myslím, že šlo o nějaké kostýmy na loutky či něco podobného. A také něco nevyšlo finančně. Hosté o tom nevěděli a nijak se tím netrápili. Ale pro perfekcionistku to mohlo znamenat menší pohromu.
Kateřina byla plná energie a odhodlaná v započaté práci úspěšně pokračovat. Po pár dnech dorazily další loutky, dekorace a snad i nějaké rekvizity z česko-finské loutkářské animace z let 1992 – 2012. Konečně byla spokojená. Do práce pohodlně sešla z prvního patra, které si vyhradila pro své bydlení. Mohla tvořit podle svých představ. Hned vedle výstavní místnosti si zřídila ateliér. Muzeum loutek bylo poměrně hojně navštěvované, napomohlo tomu i sousedství Muzea čokolády, které bylo situováno hned ve vedlejším domě.
Ke své chvále můžu říct, že si Kateřina naturální vína kupodivu docela oblíbila. Musíte na ně mít jazyk, zkrátka náturu. A ta se jen tak rychle nevypěstuje. Je třeba se k těm suchým vínům s přírodním kvašením a často netypickým buketem propít. Třeba …, cítím vůni koňského sedla nebo voní (?!) to jako spařené seno. Jak se vám to líbí? Asi z počátku nic moc. Navečer, když muzeum loutek zavřelo, nezřídka zašla do naší vinotéky na skleničku vínka a k tomu si popovídat. Velice často i s mými hosty. Nebránila se tomu. Přestože vypadala plaše, velice dobře komunikovala. Vždy tichým hlasem a tak s trochu plachým úsměvem. Jak už jsem to dříve avizoval – působila empaticky a éterickým dojmem. Alespoň takové bylo mé vnímání.
Jednou se objevil Onni, syn Kateřiny Lillqvist. Mám takové tušení, že při otevření Muzea loutek nebyl přítomný. V té době se zdržoval v zahraničí na nějaké pracovní cestě. Neviděl jsem ho tam. Mohl mít tak něco okolo 25 let. Pocházel z finského Tampere a perfektně ovládal češtinu. Evidentní vliv a výchova maminky.
Proč o něm vlastně tady píši? Proč ho vzpomínám? Ač to zní neuvěřitelně, později mi přivezl na degustaci autentických vín autobus plný finských turistů. Finy, kteří tradičně preferovali a dodnes preferují tvrdý alkohol a pivo. Protože má Finsko přísnou alkoholovou politiku, rádi cestují do zemí, kde žádná prohibice neexistuje. A to byl i případ Onniho, který organizoval zájezdy Finů do Česka. Především pak do Prahy. Dvou až třídenní, zpravidla na prodloužený víkend, aby se jim kombinace památek, konzumace jídla a lákavých nápojů vyplatila.
U Kateřiny v Muzeu loutek, jen pár měsíců před tím, jsem pořádal s jejím požehnáním jinou degustaci autentických vín. Celá expozice se posunula více k oknům a stěnám a někde, už si to přesně nepamatuji kde, jsem splašil stoly a židle asi tak pro 30 zájemců. Přišli moji přátelé a známí, pár přátel Kateřiny z Prahy a zbytek tak zvaně z ulice na základě předchozí menší propagace. Nebudu vysvětlovat, co jsou to autentická vína, ať si to laskavý čtenář naštuduje sám. Snadno a rychle napoví ChatGPT nebo mistr Google.
S autentickými víny jsem začínal v roce 2012 v Táboře jako první já. Nejdříve jsem bral vína od manželů Abrlů z Pavlova, kteří se věnovali BIO vínům a hlavně pak od mladého vinaře z Moravského Žižkova Milana Nestarce, který vlastnil vinice ve Velkých Bílovicích. Tam měl též vinný sklep. Tenkrát vlastně začínal. No, bylo mu něco málo přes 20 let. Dnes je již někde úplně jinde. Jeho produkce vín míří především do světa. V tuzemsku si jeho vína samozřejmě pořídíte také, ale ne u něho. Pouze přes eshop nebo v nějaké vinotéce. Samozřejmě jsem nakupoval vína i od jiných autentických vinařů. Tenkrát výhradně z Jižní Moravy. Pro vína v láhvích jsem jezdíval zprvu k Bogdanovi Trojakovi do dnes již proslaveného pražského Veltlínu v Karlíně, později jsem si pro ně jezdíval přímo k vinařům. Vzpomenu skvělého Petra Kočaříka z Čejkovic a jeho úžasný cit pro odrůdu Pinot Noir, Jirku Šebelu z Dolních Kounic a vinářství Dva duby (jeho 2 synové), Petra Korába z Boleradic…, ale bylo jich daleko více. Vína jsem brával též od nedávno tragicky zesnulého Petra Nejedlíka z vinářství Dobrá Vinice v Novém Šaldorfu. Čest jeho památce. Dělával skvělá vína a experimentoval s kvašením v amforách.
Milan Nestarec je dnes jeden z nejznámějších a nejuznávanějších vinařů produkujících autentická neboli biodynamická vína. Tenkrát, ač jsem o generaci starší, jsme si tak nějak padli do oka. Nejen, že u mě ve vinotéce osobně řídil pár degustací, ale já měl snad jako jediný provozovatel vinotéky v republice výsostní právo odebírat jeho sudová vína, která výhradně pouze lahvoval. To znamená, že jsem si od něj kupoval vína v 50-ti litrových sudech a to víno jsme nabízel ve vinotéce jako stáčené. Měl jsem tenkrát celkem 10 píp, což znamenalo, že jsem nabízel deset různých odrůd stáčeného vína. Bílé, červené a jedno růžové. Ne nějaká druhořadá vína, ale vína, kterým oba vinaři plnili láhve pro trh, ale mě ho dávali do sudů. A to bylo tehdy skutečně nebývalé. No, a právě táto vína jsem prezentoval na degustaci v Muzeu loutek u Kateřiny Lillqvist. O nějakém Onnim jsem tenkrát ještě neměl ani tušení.
Onni byl pravým opakem své maminky. Živý, temperamentní od pohledu, s vynikajícím organizačním talentem a originálními nápady. Jakmile jsme se ve vinotéce spřátelili, hned začal spřádat plány. Nápad s degustací vín pro finský autobusový zájezd byl z jeho dílny. Měl ho v hlavě hned, jakmile se doslechnul, že jsme už jednu degustaci v Muzeu loutek konali. Tou vizí byl naprosto nadšený. Finové a víno! Vždyť v severní oblasti se specifickým podnebím žádné zkušenosti s vinnou révou nemají. Naučíme je pít víno! Neskutečná věc pro severský národ, rozplýval se Onni. Slovo dalo slovo a pouze se čekalo na vhodný termín. V létě to nebude, měl jsem jasno. Spíše nějaký podzim nebo až zima.
A ono to skutečně přišlo. Jednoho dne, někdy začátkem října, Onni zavolal, že je ve Finsku a koncem měsíce přiveze turisty do Česka. Plán byl jasný. Nejdříve do Kutné Hory na prohlídku památek, pak do Prahy na hotel. Druhý den prohlídka Prahy a v sobotu na oběd do Tábora. A odpoledne přesun do Muzea loutek na degustaci. Termíny se ještě vyladí, řekl tenkrát. To byla hodně překvapivá zpráva. Onniho jsem vůbec neznal a jeho nápadu s degustací autentických vín pro finské účastníky zájezdu v Muzeu loutek se mi moc věřit nechtělo. I když nápad to byl originální a více než zajímavý.
Veškeré přípravy jsme se svou přítelkyni Veronikou úspěšně zvládli. Dokonce jsem sehnal sezení pro 40 lidí. Nakoupili jsme dostatečné množství vína v zhruba 20.různých vzorcích. A další dobroty pro úspěšnou ochutnávku. Nějaké skleničky a dózy na vodu jsem si musel vypůjčit z Vinotéky u černého kocoura a zeleného stromu. Detaily si teď nepamatuji. Jen to, že jsme s Onnim byli domluveni na ceně a na tom, že bude mou prezentaci tlumočit do finštiny. Vše bylo připravené, pouze jsme čekali, až návštěvníci dorazí. Pro jednoho je obsluha 40 lidí těžko zvládatelná, tak mi pomáhala moje Veronika.
Akce začínala malounko nabírat zpoždění. Autobus se zdržel někde z Prahy po cestě. Pozitivní bylo, že je oběd plánovaný na 12. hodinu v restauraci Škochův dům na Žižkově náměstí v Táboře. Vzdálenost asi tak 100 m vzdušnou čárou od místa konání. Poslední zpráva od Onniho byla, že už jsou po obědě, pomalu se sbírají a do muzea dorazí někdy na 15.hodinu. S tím jsme tak nějak počítali. Jediná věc, která mě zaskočila, byla informace, že si několik Finů dálo k obědu o nějakou tu skleničku navíc. Zkrátka se připilo, ale že to prý problém nebude.
A jak to tenkrát všechno dopadlo? No, musím říct, že dobře. Hodně dobře. Nedává mi to smysl se o průběhu degustace více rozepisovat. Byla to společenská akce, kterou by nikdo neočekával. Degustace autentických vín pro severský národ, kde je chladné kontinentální klima s dlouhými a mrazivými zimami a kde je sněhová pokrývka běžná po celé zemi. Účastníci byli pozorní a milí a často se v průběhu přechutnávání vín dotazovali. Nakonec nás a celou tříhodinovou akci odměnili velkým aplausem.
A ti, co si u oběda dali o skleničku navíc? Byli naštěstí jen dva a v naprosté pohodě. Ne, opilí jako Dánové, nebyli. Jeden hned po příchodu usnul na židli a druhý si něco chvíli polohlasně mumlal, než ho kámoši hned po zahájení akce umravnili. Povedená akce, na kterou dodnes velice rád vzpomínám. A to vše díky Kateřině a jejímu synovi Onnimu. Tenkrát jsem k oběma cítil, vlastně cítím i dnes obrovský vděk.
Popularizátor naturálních vín jsem dodnes, i když jsem vinotéku dávno prodal. Víno ekologicky ošetřované na vinici a ve sklepě vyráběné tradičními postupy bez zbytečného použití průmyslových aditiv, mi stále moc chutná.